Podle některých zdrojů se dokonce maurjovská říše po Ašókovi rozpadla na východní a západní část s centry a Patáliputře a Takšašíle.
Dobýt se ji podařilo až Bindusárově synovi a nástupci – královi Ašókovi, za jehož vlády dosáhla maurjovská říše vrcholu.
V době maurjovské říše se však začal používat pro stavební a uměleckou výrobu nový, mnohem trvanlivější materiál – kámen.
První období Ašókovy vlády se vyznačovalo dalším rozšiřováním říše a upevňováním moci silou.
Je pravděpodobné, že už ke konci Ašókovy vlády začala maurjovská říše ztrácet na svém postavení.
S přihlédnutím k velikosti maurjovské říše se z její doby dochovalo relativně málo archeologických nálezů, které jsou dnes rozesety po prakticky celém území Indie a částečně i za jejími hranicemi.
Už Čandragupta musel vlastnit natolik silnou armádu, že byla schopna vytlačit posádky Řeků z oblasti Paňdžábu a porazit armádu Nandovců čítající přes 200 000 mužů a tisíce válečných slonů a vozů tažených koňmi.
A to proto, že zcela převládajícím materiálem pro stavební a uměleckou činnost před příchodem Maurjů bylo dřevo.
Králové si spolu vyměnili dary a k Tissovi poté Ašóka vyslal svého syna Mahindu a později i svou dceru Sanghamittu, kteří tak přinesli buddhismus na Cejlon.
Podle určitých indicií se totiž zdá, že Arthašástra byla sepsána až po Kautiljově době na základě praxe v maurjovské říši, případně k ní byly některé části připojeny až později.
Ašóka se po své konverzi rozhodl k masovému šíření buddhismu nenásilnou cestou a stejně tak i prosazoval zájmy své říše.
Podle buddhistických legend Ašóka vybral za svého nástupce svého syna Kunálu, který však byl slepý, takže je možné, že na trůn nastoupil jeho syn Sampadi; pokud tomu tak bylo, musel ho v krátké době na trůnu vystřídat Dašaratha, který je podle skalního nápisu z Nágárdžunských hor dalším doloženým králem maurjovské říše.
Ti zastávali různě vysoká postavení a jejich hlavním úkolem bylo dohlížet na správu čtyř hlavních provincií a nedopustit tak případnou vzpouru provincie apod.
Nejistá tradice purán dále uvádí, že oba králové vládli každý osm let, což umožnilo jejich nástupci, králi Samrapatimu, opět na čas sjednotit východní a západní části říše.
