Existuje samozřejmě celá řada metod extrakce DNA, nicméně u všech je nutné získat dostatečné množství biologického materiálu, uvolnit DNA a oddělit ji z nadmolekulárních struktur, načež je nutné vzorek přečistit a případně zahustit.
Bez DNA buňky vydrží žít jen omezenou dobu; například lidské červené krvinky při svém zrání vyvrhují jádro, a protože pak nejsou schopné vyrábět nové bílkoviny a udržovat buňku, jsou po několika měsících poškozeny a musí se z oběhu odstraňovat.
Byl vyvinut nespočet způsobů, jak obarvit DNA – a to jak přímo v buňce, tak i DNA izolovanou v laboratorním skle.
Molární hmotnost závisí na délce DNA a zhruba platí, že s každým nukleotidem stoupá molární hmotnost o 330 g/mol, v případě dvouvláknové DNA na jeden pár bází připadá asi 650 g/mol.
Sekvenování DNA je souhrnný termín pro biochemické metody, jimiž se zjišťuje pořadí nukleových bází v sekvencích DNA.
Tyto a další syntetické struktury DNA jsou v centru zájmu DNA nanotechnologů.
Ty jsou následně napůl tvořeny původní DNA a napůl nově dosyntetizované – celý proces je semikonzervativní.
u Escherichia coli zahrnuje několik proteinů, které jsou schopné udržovat nadšroubovicové vinutí a vytvářet ostré ohyby vlákna DNA.
Existuje i celá řada postupů, jak si připravit či namnožit konkrétní molekulu DNA.
DNA je nositelkou genetické informace všech živých organismů v pravém slova smyslu, ale i mnoha virů.
DNA je považována za stabilní molekulu, což vynikne zejména při srovnání s RNA jakožto druhou významnou nukleovou kyselinou.
DNA se v buňce dále organizuje do mikroskopicky pozorovatelných útvarů známých jako chromozomy.
DNA se také může větvit a vznikají např.
cestou namnožení DNA pomocí polymerázové řetězové reakce a následným sekvenováním – tím je možné získat sekvenci DNA patogenních organismů, jíž mikrobiologové srovnají s databázemi patogenních kmenů.
