V roce 1227 zemřel teprve dvacetiletý Přemyslův syn a moravský markrabě Vladislav a jeho nástupcem se stal nejmladší syn Přemysl.
Po sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a během povstání Přemysla proti Václavovi, odebral se biskup počátkem roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI.
Následně obvinil Přemysla a českou šlechtu z omezování práv a svobod církve.
Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo minimum informací.
V historii českých zemí je třetí český král znám pod svým zdvojeným jménem jako Přemysl Otakar I.
Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši.
Do dnešních dnů v hlavních rysech platí hodnocení Přemyslovy vlády zakladatelem moderního českého dějepisectví: V architektuře v době Přemysla Otakara I.
Vladislav spoléhal na své dřívější zásluhy a věřil, že císař nebude klást překážky a česká šlechta se s tím postupně smíří.
Přemysl získal mimo jiné potvrzení královské hodnosti pro sebe i své nástupce, potvrzení svobodné volby českého krále, právo investitury pražského i olomouckého biskupa, záruku neporušitelnosti zemských hranic a posílení svého vlivu v blízkém okolí českých zemí.
Do té doby bezproblémový vztah mezi Přemyslem a Ondřejem ovlivnila Ondřejova účast na Čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215.
Na Přemyslovo odpadnutí reagoval Filip Švábský tím, že asi v dubnu 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi, který byl tehdy s Přemyslem v blíže neznámém sporu.
Papež roku 1206 zahájil nový proces proti „nevhodnému“ manželství a Přemysl byl pro svou neposlušnost uvržen do církevní klatby.
srpna 1222 zemřel moravský markrabě Vladislav Jindřich, stal se jeho nástupcem Přemyslův syn Vladislav Jindřich II.
Přemysl toho využil a pravděpodobně v květnu vpadl do Čech.
Přemysl ztratil nejen bratra, ale i nejpevnějšího spojence a spolupracovníka.
