Vnitřní planety, na rozdíl od planet vnějších, v průběhu dosavadního vývoje sluneční soustavy své oběžné dráhy významně neměnily a po éře pozdního velkého bombardování již tyto dráhy zůstaly stabilní.
Po 3 až 10 milionech let sluneční vítr odvál všechen plyn a prach protoplanetárního disku do mezihvězdného prostoru, a tak další růst planet ukončil.
Voda je příliš prchavá na to, aby mohla být na Zemi přítomna již v době jejího vzniku, takže se na ni musela dostat až později, a to ze vzdálenějších a chladnějších částí sluneční soustavy.
Zatímco existenci samotného Slunce a jednotlivých planet to nemusí ohrozit, pro sluneční soustavu jako celek to bude znamenat definitivní konec.
Kromě srážek s většími tělesy však povrch těles sluneční soustavy formuje také sluneční vítr a nárazy mikrometeoritů.
Během téže doby by se mohla ještě znatelněji zvýšit výstřednost oběžné dráhy Merkuru, který by se tak dostal do blízkosti Venuše a výsledkem tohoto setkání by bylo buď jeho vystřelení ven ze sluneční soustavy nebo změna oběžné dráhy, která by ho dostala na kolizní kurs s Venuší či se Zemí.
V současné době však převládá názor, že sluneční soustava krátce po svém vzniku vypadala zcela odlišně: ve vnitřní části obíhalo větší množství protoplanet nejméně tak hmotných jako Merkur, vnější části byly mnohem kompaktnější a Kuiperův pás byl mnohem blíže Slunci.
Sluneční soustava je však velmi stabilní v tom ohledu, že žádné z planet se v průběhu několika příštích miliard let nedostanou do vzájemné kolize.
Některé z nich také putovaly do vnitřních částí sluneční soustavy, kde pak sehrály roli v závěrečné fázi akrece terestrických planet.
Soustavy Pluto–Charon a Země–Měsíc jsou jediné ve sluneční soustavě, v nichž hmotnost satelitu obíhajícího kolem planety či trpasličí planety dosahuje alespoň 1 % její hmotnosti.
