Následují tabulka zachycuje podrobnější časové rozdělení protoindické kultury tak, jak jej navrhl Kenoyer: Otázka původu tvůrců harappské civilizace dosud nebyla vyřešena a o původu Harappanů existují v zásadě tři teorie.
Protoindická kultura zabírala velkou část dnešního Pákistánu (především Sindh, Paňdžáb a Balúčistán) a severozápadní Indie (hlavně Gudžarát, Harijánu, Paňdžáb a Rádžasthán).
V počáteční fázi výzkumů na poli harappské civilizace badatelé odsouvali vrcholnou fázi rozvoje protoindické kultury ještě hlouběji do minulosti – sám John Marshall ve třicátých letech datoval harappskou kulturu do rozmezí let 3250–2570 př.
Jeden z nejvýznamnějších současných badatelů v oblasti protoindické kultury americký archeolog Jonathan Mark Kenoyer rozdělil protoindickou kulturu do několika fází a ér, přičemž každá éra vždy zasahuje do několika fází.
čtyři, ale první éra se týká neolitického Méhrgarhu): regionizační, pro kterou je typický rozvoj kulturních center na regionální úrovni, dále integrační, která představuje vrcholné období protoindické civilizace a třetí, lokalizační éra, je spojena se socioekonomickými změnami a s úpadkem kultury v nejrůznějších směrech.
Osu protoindické civilizace tvořila řeka Indus a v době svého největšího rozmachu kultura zabírala území o délce přes 1400 –1600 km a šířce přes 1100 km.
Z mnohem pozdější doby byly v oblasti Balúčistánu a Sindhu nalezeny pozůstatky kultury, která zde vzkvétala někdy ve 4.
Mimo uměleckých předmětů se z těchto materiálů vyráběly především ruční nástroje a užitkové předměty jako sekery, nože, zrcadla a různé druhy zbraní, jichž bylo nalezeno poměrně velké množství.
Velikost obou měst spolu s faktem, že Harappa a Mohendžodaro byly od sebe stovky kilometrů vzdáleny, dávala archeologům tušit, že stojí před objevem rozsáhlé a vyspělé civilizace.
