Arménská genocida

Arménská genocida je souhrnné označení pro vyvražďování přibližně 1,5 milionu Arménů Turky během let 1915 a 1918. Podle některých názorů jde o první jednoznačnou historicky zaznamenanou genocidu v dějinách.
Berlínskou smlouvou z roku 1878 se stala Arménie součástí evropských zájmů a záminkou pro humanitární intervenci. Turecký sultán Abdülhamid II. se z obavy ze ztráty vlivu nad tímto územím rozhodl pohrozit evropským mocnostem a Arménům tím, že jich v letech 1895/96 cca 80 000 až 300 000 nechal vyvraždit (tzv. „arménské řeže“). Tím v podstatě začala série genocid. Arménská odbojová hnutí začala sílit, ale nenávist Osmanských Turků rovněž. V roce 1909 se odehrál další masakr v Kilikii. Zabito bylo 30 000 Arménů. Iniciátorem byla turecká strana Jednota a pokrok (tzv. mladoturci).
V roce 1912 vypukla první balkánská válka, která skončila porážkou Osmanské říše, při níž přišla o 85 % evropského území. Mnozí z obyvatel říše viděli porážku jako „Alláhův trest společnosti, která neuměla držet pospolu.“ Turecké národní hnutí postupně začalo spatřovat v Anatolii své poslední útočiště. S tím, že arménská populace vytvořila v této oblasti významnou menšinu, samozřejmě museli ve svých plánech počítat i Tři pašové (trojice tvořená předsedou vlády a ministrem vnitra Talatem, ministrem námořnictva Džamalem a ministrem války Enverem), kteří nakonec arménskou genocidu uskutečnili.
Významným důsledkem balkánských válek bylo masové vyhnání muslimů z Balkánu. Ve skutečnosti byli již od poloviny 19. století v důsledku rusko-tureckých válek a balkánských konfliktů vyhoštěni nebo jinak přinuceni k odchodu z Kavkazu a Balkánu stovky tisíc muslimů, včetně Turků, Čerkesů a Čečenců. Muslimská společnost v říši byla tímto přílivem uprchlíků rozlícena. Jeden z konstantinopolských deníků vyjádřil náladu té doby: „Toto ať je varováním… Nedělejte si pohodlí! Nenechte svou krev vychladnout, dokud se nepomstíte.“ Až 850 000 z těchto uprchlíků se usadilo v oblastech, kam již v letech 1878–1904 přišli a usadili se Arménci. Uprchlíci (anglicky "muhacirs") nelibě nesli status jejich poměrně dobře zajištěných sousedů a, jak poznamenal historik Taner Akçam i další, tito uprchlíci později sehráli při vraždění Arménů a zabírání jejich majetku během genocidy klíčovou roli.
2. listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války (na straně centrálních mocností). Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“) začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. "čete". Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili. V Dajr az-Zaur byl na památku obětem genocidy vystavěn křesťanský památník. V září 2014 byl tento památník poničen radikálními muslimskými stoupenci Islámského státu.
Pouze malé části se podařilo vyhlazování uniknout. Byli to hlavně obyvatelé provincie Van a ti, kteří uprchli během transportu do Istanbulu. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru. Zachráněno bylo asi 600 000 lidí.
Už v době organizace vyvražďování mnoho významných veřejných činitelů, diplomatů (americký velvyslanec v Turecku Henry Morgenthau) a duchovních (německý kněz Johannes Lepsius) se pokusilo poukázat na události, které se v té době v Osmanské říši děly, ale bez výsledku.
Neschopnost dohnat viníky masakrů arménského a potažmo křesťanského obyvatelstva k zodpovědnosti zapříčinila vznik různých skupin volajících po pomstě a odplatě. Na základě těchto okolností tedy vznikl po ukončení první světové války arménský plán provést odvetnou akci, která získala krycí název „Nemesis“. V rámci operace Nemesis byli hlavní strůjci genocidy za svůj podíl postupně zlikvidováni prostřednictvím série atentátů.
 Turecko a Arménie mají na události zásadně odlišný pohled. Představitelé Arménie trvají na tom, že se jednalo o genocidu, odhadují počet zabitých na 1 až 2 miliony a žádají po Turecku odškodnění a poučení se z události do budoucna. Představitelé Turecka vnímají údajnou genocidu jako smrt několika set tisíc lidí obou národností v důsledku zmatků způsobených nutností rychle řešit problém kolaborace Arménů. Oba národy si většinově stojí za názory svých státních představitelů. Genocida je mezinárodně uznána ve státech: Rusko, Arménie, Kanada, Francie, Švédsko, Litva, Polsko, Německo, Itálie, Řecko, Venezuela a Slovensko. V roce 2015 bylo přijato usnesení zahraničního výboru Sněmovny České republiky, které označilo hromadné vyvražďování Arménů za genocidu, ovšem oficiálně tak Česká republika zatím neučinila. Při státní návštěvě Arménie v roce 2016 se prezident Miloš Zeman vyslovil pro uznání genocidy Arménů českým parlamentem. V některých státech, především USA, se o její uznání vedou tradiční spory. Vlády USA a Velké Británie odmítají uznat masakry Arménů za genocidu, především s ohledem na Turecko jako významného člena NATO a regionálního spojence.
V sedmdesátých letech dvacátého století vznikla teroristická organizace ASALA, jejímž hlavním cílem bylo přinutit Turecko k uznání viny za Arménskou genocidu.
Spolkový sněm SRN přijal 2. června 2016 rezoluci, kterou byly události v Osmanské říši označeny za genocidu.
Češi měli svědectví o genocidě Arménů z první ruky už krátce po vzniku samostatného Československa. Oblastí se pohyboval Karel Hansa, jehož kniha "Hrůzy Východu" vyšla v roce 1923 v Berouně.
Stihl v ní shromáždit očitá svědectví a popsat dozvuky masakrů.
Jeden český inženýr zaměstnaný v Osmanské říši na železnici, podal Hansovi svědectví:
O arménské genocidě pojednává rozsáhlý historický román rakousko-židovského spisovatele Franze Werfela "Čtyřicet dnů" (v originále "Die vierzig Tage des Musa Dagh") z roku 1933 (do češtiny přeložil poprvé už v roce 1934 Pavel Eisner). Čtyřicet dnů je doba, po kterou trval zoufalý a beznadějný boj Arménů s Turky.
Dále vytvořil plastický obraz života arménské komunity a jejích tradic v této pohnuté době německý Žid Edgar Hilsenrath, a to svým románem "Das Märchen vom letzten Gedanken", česky "Pohádka o poslední myšlence" Autor zde přibližuje tehdejší události prostřednictvím pohádky vyprávěné v nekonečném dialogu doplněném pro autora charakteristickým černým humorem. Téma arménské genocidy se ocitlo i v tvorbě hudební skupiny System of a Down, jejíž členové spolupracovali na dokumentu Screamers (2006) a také mají arménské předky. Téma genocidy Arménů bylo zpracováno i v mnoha filmech jako např. ve filmu režisérů Paola a Vittoria Taviani "Skřivánčí dvůr" (2007). O genocidě se zmiňuje ve své knize "Ptáci bez křídel" britský spisovatel Louis de Bernières.
Není náhoda, že nacisté zvolili při přípravě židovského holokaustu ten arménský. Základní cíl je stejný a prostředky také (Turci zřídili 25 koncentračních táborů a vymysleli pochody smrti).
Když v září 1915 poslal turecký ministr vnitra instrukce na téma, co dělat s Armény, znělo to skoro doslova jako rozkazy, které byly později vydávány jednotkám SS.
Turci také spočítali, kolik Arménů se vejde do „dobytčáku“. Bylo jich přesně 90 (stejný počet vězňů vozily dobytčáky i ve Třetí říši).
V Syrské poušti jsou komplexy podzemích jeskyní. Turci do nich napřed Armény nahnali, pak u vstupů rozdělali ohně a následný kouř a popel postupně všechny v jeskyních udusily. Byly to primitivní, první plynové komory.