Neolitická revoluce

Neolitická revoluce je termín charakterizující přechod od společnosti lovců a sběračů k společnosti usedlé, jejíž hospodářství je založeno na zemědělství, které vyžaduje soukromé vlastnictví.
Tento proces pravděpodobně proběhl poté, co skončila poslední doba ledová. Přibližně před 15 tisíci lety začala růst hladina moří a rozšiřuje se usedlý způsob života (natufijská a mushabianská kultura). Je zaveden řád a hierarchie. Ke změně k zemědělství došlo někdy mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l. (holocén, předkeramický neolit) v oblastech předního Východu, na území tzv. úrodného půlměsíce a je to považováno za jednu z nejdůležitějších událostí v celých dějinách lidstva. Tou dobou se zemědělství začalo vyskytovat také na ostrovech jako je Kypr.
Pojem „neolitická revoluce“ byl (jako analogie ke staršímu pojmu průmyslová revoluce) rozšířen archeologem australského původu Verem Gordonem Childem a jím poprvé užit roku 1936 (pojem jako takový se vyskytoval již dříve ). Ten považoval klimatickou změnu za hlavní příčinu. Avšak pojem „revoluce“ není nejpřesnějším označením vzhledem k faktu, že celý proces neolitizace trval několik tisíciletí a nejednalo se tedy o změnu rychlou. Ve 20. století byl tedy vliv zemědělství zveličován, nezpůsobil totiž větší nárůst populace a podle genetických a jiných studií došlo k nárůstu populace dříve, s čímž by mohlo souviset i vymírání v pleistocénu (včetně vymizení ostatních druhů člověka) a behaviorální modernita. Základem neolitické revoluce je totiž eliminace konkurence (predátorů, plevele). Známky kultivace rostlin jsou i 23 tisíc let staré a mouka se mele nejméně 30 tisíc let. K přechodu k zemědělství tedy docházelo postupně už od doby před klimatickou změnou. Zemědělství se tedy mohlo rozšířit do světa (včetně Ameriky) z jednoho zdroje.
Revoluci postupně tvořily nové starověké technologie jako metalurgie.
V 10. nebo v 9. tisíciletí př. n. l. došlo v oblasti tzv. úrodného půlměsíce (tj. v oblasti dnešní Palestiny, Sýrie, Turecka, Íránu a Iráku) ke změnám ve způsobu získávání obživy a přechodu z nomádského způsobu života. Vhodné podnebí bylo i jinde. Doložena je výsadba fíkovníků (9300 př. n. l). Po určitou dobu trvalo období sběru zrn divokých trav. Lidé postupně začali sami účelově pěstovat obilí (lipnicovité). Hlavně pšenici jednozrnku (cca 10000 př. n. l) a dvouzrnku (8800 př. n. l v Tell Aswad) a také ječmen. Také začali chovat dobytek (ovce, kozy, hovězí dobytek). Nejstaršími sídlišti, kde byla archeologicky zaznamenána přítomnost obilnin, jsou Mureybit v severní Sýrii (odhadované stáří nálezu 8050–7542 př. n. l.), Ali Koš v Íránu (7500–6750 př. n. l) a Jericho na Palestinských územích (7000 př. n. l.). Vedle obilnin také pěstovali hrách, čočku, proso (Čína), len, mák, boby, výjimečně i oves a žito. Podobná centra se o něco později vytvořila i ve Střední Americe a na Dálném východě (oblast Žluté řeky).
Zemědělství je také doprovázeno intenzivním využitím dřeva (trám, topůrko, kolo, loď) při kácení lesů.
Zároveň se začátkem pěstování obilnin, došlo i k domestikaci divokých zvířat. Zpočátku si lidé pravděpodobně vytvářeli tzv. živé konzervy. Tj. drželi v zajetí mláďata ulovených zvířat a vykrmovali je k pozdější spotřebě. Archeologicky nejsme schopni u kosterního nálezu postihnout, jestli se jednalo o „živou konzervu“ či již plně domestikované zvíře. Až později došlo k výraznému zmenšení velikosti chovaných zvířat. Nejstarší nálezy kostí ovce ze sídliště pocházejí ze Zarev Chemi/Shandaru (9 000 př.n.l.). Nálezy koz se objevují později - kolem 7 500 - 6 750 př. n. l. Kosti hovězího dobytka byly nalezeny v Jerichu (7 000 - 6 750 př.n.l.), Agrisse (6 500 př. n. l.) a Knossu (6 100 př. n. l.).
Domestikovaný vlk - pes se objevil na sídlištích mimo úrodný půlměsíc, a to ve Star Carr (Anglie) a v Seckenberg Moor (Německo, cca 7 500 př. n. l.). Nelze vyloučit, že sloužil (i) jako potrava. Evolučně se ale oddělil již před více než 30 tisíci lety. Kůň se objevuje na Ukrajině kolem r. 4 000 př. n. l., snad v souvislosti s lokálními nomádskými společnostmi. Na evropském severu je uvažováno o domestikaci soba již na konci paleolitu.
Intolerance laktózy byla tak selekcí geneticky potlačena.
Kámen se nadále opracovával štípáním jako v paleolitu, ale objevila se i úprava broušením (nejstarší nálezy jsou i přes 40 tisíc let staré). Nástroje tak byly opracovány jemněji a vznikaly i nové tvary (motyka, mlat atd.). V této době již dokázali provrtat otvor pro topůrko. Typickým nálezem bývají srpy, jejichž čepel je složena z malých štípaných čepelek, které jsou smůlou či asfaltem vlepeny do hluboké spáry vytvořené v kostěné či dřevěné rukojeti.
Keramika je stará více než 20 tisíc let (gravettien). Hliněné nádoby, které byly vypalovány buď v ohništích nebo o něco později v keramických pecích, se začali rozšiřovat.
Keramika byla nalezena v Džarmu v Iráku (kolem 5 400 př. n. l.), další nálezy pocházejí z Anatolie.
I textilie je starší než 20 tisíc let. Nacházíme doklady výroby textilií v podobě závaží tkalcovského stavu, přeslenů a konečně i otisků samotných látek na dnech keramických nádob (pravděpodobně nechávali nádoby před samotným výpalem vyschnout tak, že je postavili na látky a vysušili na slunci).
Lidé poprvé převzali kontrolu nad způsobem získávání potravin, tj. přestali být závislí na tazích lovné zvěře a dokázali regulovat množství potravy, které bylo třeba k uživení komunity, což ve svém výsledku vedlo k růstu populace a potřebě intenzifikace komunikace. Ačkoli se mluví o zlepšení podmínek, člověk měl více práce, nemocí od chovaných zvířat a méně stravy (více zkažené zuby, menší postava). Až po několika tisících letech se životní úroveň vrátila na úroveň před revolucí. 
Produkce přebytku potravy umožnila také specializaci povolání; nebylo již nutné, aby se na výrobě potravin podílela celá komunita a to umožnilo vydělení vrstvy řemeslníků. Vznikla tak později i standardizace, umožňující vznik písma, čísel, zákonů, peněz a stezek.
Dlouhodobé osídlení jednoho místa také umožnilo akumulaci majetku a vedlo k rozvoji obchodu s přebytky. Vývoj vyvrcholil na předním Východě vznikem opevněných osad (později latinské "castrum" a "castellum"), z nichž se některé rozrostly do původně teokratických měst (např. Jericho okolo 9 000 př. n. l., Kal'at Džarmo, Khirotikia na Kypru nebo Çatal Hüyük v Anatolii) a vznikají pak vyspělé civilizace (centralizace moci, rovnost nahradila hierarchie). Bylo zavedeno náboženství a otrokářství (sloužení bohům, na dluh). Rozvíjejí se v okolí velkých řek (Mezopotámie, Nil, Indus, Žlutá řeka).
Rovnostářská společnost lovců a sběračů neznala ani pojem otcovství, ale po neolitické revoluci se může vytvářet patriarchát. Monogamie patrně souvisí ze zemědělstvím, protože v lovecko-sběračských společnostech i u primátů převažuje polygamie.
Objevuje se válčení mezi lidmi, které nebylo doloženo pro předchozí paleolit (např. z jeskynních maleb, kosterních pozůstatků či jiných artefaktů). Muži geneticky téměř vymřeli. Lidská oběť umožňovala zastrašit ostatní a vytvořit hierarchickou společnost. Zastrašování obecně doprovázelo nejen taktiku boje, ale sloužilo k vytváření bázně a ovládání obyvatel. Disciplína tak umožnila vytvořit větší společnost.