Budapešť

Budapešť ( ) je hlavní město Maďarska, hospodářské, dopravní a kulturní centrum země, 9. největší město Evropské unie. Je také správním centrem Pešťské župy ("Pest megye"). Velkoměsto vzniklé roku 1873 sloučením tří do té doby samostatných částí (Budína, Starého Budína a Pešti), se rozkládá na obou březích řeky Dunaje. Na ploše o rozloze 525 km² zde žije 1,74 milionu obyvatel (2012), v aglomeraci pak 2,45 milionu osob. Budovy podél břehů Dunaje, Budínský hrad a Andrássyho třída jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. 
Dunaj, který protéká městem od severu k jihu v délce 28 km, vytváří několik ostrovů; nejvýznamnější z nich jsou Markétin ("Margit-sziget"), který se rozkládá v centrální části města a Csepelský ("Csepel-sziget"), na kterém se rozkládá velká část jižní Budapešti. Průměrný průtok Dunaje v maďarské metropoli činí 2 330 m³/s. Řeka dělí město na dvě části výrazně odlišného krajinného rázu. Zatímco levobřežní část (Pešť) se rozkládá na rovině, pravý břeh je (hlavně v severní části) značně kopcovitý – Budínské vrchy ("Budai-hegység") dosahují na území města výšky 527 m ("János-hegy"); nejnižším místem je hladina Dunaje (98 m). Centrum města leží v nadmořské výšce 105 m. V Budínských vrších se nachází několik turisticky přístupných jeskyní ("Pálvölgyi-barlang", "Mátyás-barlang"). Hlavním přírodním bohatstvím města jsou termální prameny, díky nimž je Budapešť jedním z největších lázeňských měst světa. Podnebí je středoevropské, mírně kontinentální. Průměrná lednová teplota je -2 °C, v červenci pak 22 °C; roční úhrn srážek se pohybuje kolem 620 mm.
Již v 1. století př. n. l. u pramenů na úpatí Gellértova vrchu sídlili Keltové. Kolem roku 89 n. l. založili Římané severně od dnešního centra osadu Aquincum. K ochraně zdejšího přechodu přes Dunaj bylo i na protějším (pešťském) břehu zřízeno opevněné Contra Aquincum (poblíž dnešního Náměstí 15. března). V Aquincu byla umístěna vojenská posádka a roku 106 se stalo hlavním městem provincie "Pannonia Inferior". Ve své době se jednalo o dosti velké sídlo; počet obyvatel se odhaduje na 20 000. Úpadek Římské říše a období stěhování národů znamenaly také vylidnění Aquinca. V Panonii se vystřídali Hunové, Ostrogóti, Langobardi, Avaři, Slované a nakonec počátkem 10. století se zde usadili Maďaři vedení knížetem Arpádem, který si zvolil za své sídlo dunajský ostrov Csepel.
Když se počátkem 10. století v Panonii usadili Maďaři, stal se jedním z jejich opěrných bodů Budín (pozdější Starý Budín, maďarsky "Óbuda", německy "Alt-Ofen") na pravém břehu Dunaje v těsném jižním sousedství někdejšího Aquinca. Původ názvu se vykládá různě – buď ze jména Arpádova mladšího bratra Budy nebo ze slovanského výrazu, znamenajícího příbytek, stavení. V pozdějších dobách byl Budín jedním ze sídel uherských panovníků (vedle Ostřihomi ("Esztergom") a Stoličného Bělehradu ("Székesfehérvár"). Za pohanské vzpoury roku 1046 byl na kopci u Budína umučen csanádský biskup Gerhard (maďarsky "Gellért"); jeho jménem je vrch nazýván dodnes. Na levém břehu se Pešť poprvé připomíná k roku 1148; samo osídlení však je zjevně již slovanského původu, jak o tom svědčí jméno "(„pec“)". Slibný vývoj však roku 1242 narušil mongolský vpád, který zpustošil celou středovýchodní Evropu. Uherský král Béla IV. (Vojtěch IV.) poté přikázal stavět po celé zemi pevné kamenné hrady. Jedna z takových silných pevností vyrostla na vysokém kopci jižně od (Starého) Budína, dnešním Hradním vrchu ("Várhegy"). Od roku 1261 zde až do 16. století sídlili uherští králové. Kolem nového hradu se brzy rozrostlo město, které převzalo název staršího sídla v severním sousedství – Budín (maďarsky "Buda", německy "Ofen").
Budín i Pešť vzkvétaly zejména za vlády Zikmunda Lucemburského (zřízení univerzity 1395) a Matyáše Korvína (první tiskárna 1473). Převážně na budínském hradě sídlili také v letech 1490 až 1526 čeští králové Vladislav a Ludvík. Za vlády Jagellonců čítalo budapešťské trojměstí kolem 25-30 000 obyvatel a patřilo spolu s Prahou, Vídní a Krakovem k největším sídlům střední Evropy. Město bylo důležitým střediskem obchodu s dobytkem a vínem. Vše změnila turecká expanze.
Po vítězství v bitvě u Moháče (Mohács) roku 1526 Turci brzy opanovali velkou část Uher. Budín se od roku 1541 na jedno a půl století z metropole uherského státu stal provinčním městem – sídlem budínského pašaliku. Řada křesťanských kostelů byla změněna v mešity či zbořena, velký počet německých a maďarských měšťanů odešel, hlavně na sever. Místo nich se v Budíně a okolí hojně usazovali Srbové, Arméni a Řekové – porobené národy Osmanské říše. Nejvíce Srbů žilo ve čtvrti Taban, jižně od hradu. Dodnes srbskou minulost v Budapešti, Szentendre a jinde v okolí připomíná řada pravoslavných kostelů či místní názvy začínající na "Rác" (Rác je staré maďarské označení Srbů). I po Turcích je stále možné spatřit stopy – muslimským poutním místem je dodnes mauzoleum derviše Güla Báby ("Gül Baba türbe") ze 40. let 16. století ve čtvrti Rózsadomb severně od hradu. Uherské lázeňství se protklo s osmanským, došlo k rozvoji nemalého počtu koupelí. Mnohé dodnes fungující lázně pocházejí ještě z časů tureckého panství.
Teprve roku 1686 byl Budín po těžkém šestitýdenním obléhání dobyt habsburským vojskem a většina Uher tak vysvobozena z turecké nadvlády. Město se z válek brzy vzpamatovalo a opět začalo růst. Do Budína byly z Bratislavy přeneseny hlavní uherské úřady. Ke konci 18. století měla tři města dohromady kolem 40 000 obyvatel, ale stále postrádala větší mezinárodní význam. Na modernizaci Pešti a Budína měl velkou zásluhu hrabě István Széchenyi – kupříkladu inicioval postavení prvního (řetězového) mostu přes Dunaj, který dnes nese jeho jméno. Za maďarské revoluce v letech 1848/1849 byla tři města nakrátko sjednocena, ale po potlačení povstání bylo toto nařízení odvoláno, ba co víc, na Gellértově vrchu vyrostla mohutná citadela, jejíž děla měla zastrašit vzpurné Maďary. Maďaři po tzv. rakousko-maďarském vyrovnání v roce 1867 požadovali demolici Citadely. Vojenská rakouská posádka opustila pevnost až v roce 1897; tehdy byla symbolicky poškozena zeď nad hlavní bránou, vybráním zdiva do písmene V. Když byla uznána existence maďarského státu, již nic nebránilo sjednocení měst. Pešť, Budín a Starý Budín byly sloučeny 1. ledna 1873.
Zejména Pešť se rychle proměnila v evropské velkoměsto soupeřící s Vídní. Vyrostly široké bulváry (např. Nagykörút, Sugár út (dnes Andrássy út)) a náměstí (např. Hősök tere), významné budovy, převážně v západní části města, a předměstí se zelenými parky (např. Városliget). Velkorysá výstavba vyvrcholila roku 1896 oslavami tisícího výročí „záboru země“. Počet obyvatel Pešti během 19. století vzrostl dvacetkrát. Kromě Maďarů tvořili značnou část obyvatelstva Němci a Židé, velký byl i příliv Slováků a příslušníků jiných národností z celé země. Přibývaly nové továrny a nádraží, rozvíjela se městská doprava; Budapešť se stala hlavním dopravním uzlem v Uhersku.
Porážka v první světové válce a rozpad Rakousko-Uherska znamenaly těžký otřes (roku 1919 se dokonce moci v zemi nakrátko chopili komunisté). Nové Maďarsko vzniklé z trosek Uherského království bylo ve své rozloze menší, zabíralo třetinu rozlohy z mnohonárodnostního uherského státu. Budapešť jako metropole velkého státu se nyní jevila poněkud zbytnělou hlavou na malém těle. Přesto však rozvoj Budapešti pokračoval. Přibývala rozsáhlá předměstí běžných činžovních domů; objevila se i hodnotná urbanistická řešení, jako Wekerleho sídliště ("Wekerletelep") z 20. let. Roku 1930 překročil počet obyvatel hranici jednoho milionu.
Druhá světová válka ve městě zanechala obrovské škody. Většina zdejších Židů byla odvlečena do vyhlazovacích táborů (navzdory úsilí, které na jejich záchranu vyvinul švédský diplomat Raoul Wallenberg, a také maďar - Miklós Horthy - diktátor, agresor, Hitlerův komplic. Výčet jeho pochybných kroků by byl dlouhý, ale jednu zásluhu mu upřít nelze: do poslední chvíle se snažil Židy chránit nebo alespoň brzdit jejich perzekuci.Obrat přišel až poté, co se Horthy v roce 1944 neúspěšně pokusil vzepřít Hitlerovi a transporty maďarských Židů do Osvětimi si vzal "na starost" osobně Adolf Eichmann). Nejen z Budapešti, ale z celého Maďarska bylo "odesláno" na podzim roku 1944, do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz Birkenau (Oswietim a Březinka), na 438 000 maďarských židů, z nichž se vrátilo zpátky jen několik desítek. V roce 1944 ustupující německá armáda vyhodila do povětří všechny mosty přes Dunaj a následujících 6 měsíců se zuřivě bránila na pravém břehu řeky Dunaje - Hradní vrch, Citadela. Zejména Hradní čtvrť byla dělostřeleckou palbou téměř srovnána se zemí. Během několika let po osvobození byly nejhorší rány zaceleny, ačkoliv například obnova mostů byla časově a hlavně finančně velmi nákladná. Město bylo osvobozeno od nacismu a fašismu Rudou armádou 13. února 1945.
V roce 1950 bylo zavedeno dodnes platné správní členění města. Na podzim 1956 se právě Budapešť stala centrem revoluce, která se pokusila o odstranění komunistické moci. Lidové povstání bylo krvavě potlačeno sovětskými tanky. Konsolidovaný režim Jánose Kádára od 60. let podnikl určité liberální ústupky, čímž si vysloužil přezdívku „gulášový socialismus“. V polovině 80. let dosáhla Budapešť největšího počtu obyvatel (2,1 milionu); od té doby se toto číslo pomalu snižuje. Komunistickou éru definitivně ukončily svobodné volby 1990.
Z hlediska správního je Budapešť rozdělena do 23 obvodů "(kerületek," jednotné číslo "kerület)" označených římskými číslicemi. Číslování jde přibližně ve směru hodinových ručiček od středu k okraji města. Toto rozdělení pochází z roku 1950. Tehdy bylo zřízeno 22 obvodů, ale později vznikl ještě obvod XXIII. vyčleněním z obvodu XX. Budapešť jako hlavní město "(főváros)" Maďarska je jednou ze 40 územněsprávních částí země (19 žup + 20 statutárních měst + hlavní město). Primátorem Budapešti je od roku 2010 István Tarlós.
Budapešť je hlavní dopravní křižovatkou Maďarska. Oba břehy Dunaje zde spojuje 9 silničních a 2 železniční mosty. Nejstarší a nejznámější je Széchényiho most ("Széchenyi Lánchíd") z roku 1849.. Mezi další mosty v centru města patří Margaretin most, Alžbětin most a Most Svobody. 
Hlavní autobusové nádraží je Stadiónok; v okrajových částech Budapešti je několik dalších terminálů pro regionální dopravu.
Ve výstavbě je dálniční okruh kolem města (M0); zprovozněno je zatím přibližně 75% okruhu. Z Budapešti se paprskovitě rozbíhají hlavní silniční i dálniční tahy do celého Maďarska a sousedních zemí. Na severozápad dálnice M1: Budapešť - Tatabánya - Győr - Vídeň; na severovýchod Dálnice M3: Budapešť - Hatvan - Gyöngyös; na jihovýchod dálnice M5: Budapešť - Kecskemét - Segedín; na jih dálnice M6: Budapešť - Dunaújváros - Pécs; na jihozápad dálnice M7: Budapešť - Balaton - Nagykanizsa -Záhřeb. V parčíku na západním předpolí Řetězového mostu (na náměstí Clark Adám tér) stojí kuriózní pomník - symbolický „nultý“ kilometr maďarské silniční sítě.
První železniční trať Budapešť - Vác byla dána do provozu v roce 1846. V Budapešti je sedm větších nádraží a několik desítek vlakových zastávek. Každé z trojice nejvýznamnějších nádraží nese název podle směru, kterým je z něho vypravována většina vlaků, tj. Nyugati (Západní), Keleti (Východní) a Déli (Jižní). Příměstská železnice ("HÉV") spojuje Budapešť s několika blízkými městy a okrajovými částmi města, např. Szentendre, Gödöllő, Csepel a Ráckeve.
Budapešť je významným říčním přístavem na Dunaji, spojujícím střední Evropu s Černým mořem. Hlavní nákladní přístaviště se nachází v jižní části města na ostrově Csepel, osobní lodě kotví v centru Pešti - „rakety“ spojující Budapešť s Vídní u Bělehradského nábřeží ("Belgrád rakpart"), lodě do Visegrádu a Ostřihomi ("Esztergom") na nábřeží u Reduty ("Vigadó").
Letiště Ference Liszta Budapešť (Budapest Liszt Ferenc Nemzetközi Repülőtér) je situováno na samém jihovýchodním okraji města, asi 15 km od centra. Má tři terminály: Ferihegy 1 (nyní v rekonstrukci), Ferihegy 2A (především lety domácí společnosti Malév) a Ferihegy 2B (většina ostatních aerolinií). Letiště ročně odbaví přes 9 milionů cestujících.
Budapešť má hustou a kvalitní síť městské hromadné dopravy. Dopravní prostředky jsou rozmanité:
Budapešť je sídlem více než tří desítek vysokých škol. Nejznámější jsou Univerzita Loránda Eötvöse ("Eötvös Loránd Tudományegyetem", zkráceně "ELTE", původně založená v Trnavě roku 1635 a do nynějšího působiště přenesená roku 1777) a Katolická univerzita Petra Pázmánye, která vznikla v roce 1992 vyčleněním z univerzity Loránda Eötvöse.
Cikánská hudba, pikantní jídla, čardáš a tokajské víno. Právě za tímto cestují obvykle návštěvníci do maďarské metropole ležící na řece Dunaji. Budapešť je městem kultury, koncertů a umění. Nachází se zde přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů.
Pravému, budínskému, břehu dominuje (od jihu) vrch Gellért se sochou Svobody, citadelou a sochou sv. Gellérta v úbočí. Severně se nachází hradní vrch Várhegy s mohutným královským palácem obehnaným kamennou zdí. O něco dále se proti obloze tyčí věže Rybářské bašty a Matyášova chrámu, doplněné novodobým hotelem Hilton. Pozoruhodné jsou i kostely pod Hradním vrchem.
Nejnápadnější stavbou levého, pešťského, břehu je neogotická budova Parlamentu (Országház), dostavěná v roce 1904, 268 m dlouhá a 96 m vysoká. Má téměř 700 místností a na jeho výzdobě se podíleli nejlepší umělci své doby v zemi. Je považován za jednu z největších vládních budov v Evropě. Z městské zástavby vysoko ční kopule Baziliky svatého Štěpána – kostela zasvěceného prvnímu maďarskému křesťanskému králi.
Roku 1896 k oslavě tisíciletého výročí země bylo na severozápadním okraji tehdejší Pešti vybudováno náměstí Hrdinů. Soubor sloupů, věnovaný nejdůležitějším postavám maďarských dějin.
Váci utca – jedna z nejvýznamnějších ulic v centru metropole. Ač se nejedná o rušnou třídu, je ukázkou měnících se architektonických stylů 19. a 20. století a také významným místem pro trávení volného času. V současné době zde sídlí např. módní obchody. Známým budapešťským bulvárem je Andrássyho třída. 
V Budapešti nepřijdou zkrátka ani milovníci zeleně; město má velký počet parků a lesů:
Budapešť je jediné velkoměsto na světě, ve kterém je více jak stovka termálních pramenů a studní. Metropole stojí více méně na bublající půdě. Celkem 123 pramenů zde denně vychrlí více než 70 milionů litrů vody o teplotě 26-76 °C. Léčivé vlastnosti pramenů jsou různé, takže každé lázně se zaměřují na jiné choroby.
Královské lázně, lázně Raitzen a Rudas jsou provedeny v římském, případně tureckém stylu, zatímco lázně Széchenyi byly zbudovány ve stylu neoklasicistním.