Severní pól

Severní pól, též severní točna na Zemi je místo, kde zemská osa protíná zemský povrch, a ze kterého se navíc Země při pohledu dolů jeví, jako by se otáčela proti směru hodinových ručiček. Severní pól se nachází přibližně uprostřed Severního ledového oceánu v oblasti trvale pokryté vrstvou mořského ledu. Geografický severní pól je situován na 90° zemské šířky a není totožný se severním pólem magnetickým.
První výprava na dobytí a prozkoumání severního pólu podniknuta roku 1871 byla vedena Charlesem Francisem Hallem pod patronací Američanů. Výprava nesla označení Polaris expedition (Polární expedice) a skončila katastrofou. Další expedice byla vedena Fridtjofem Nansenem a pokusila se k pólu dostat driftem na k tomu zkonstruované lodi Fram. Nansen se společníkem na saních v dubnu 1895 dosáhl 86° 14' severní šířky.
K severnímu pólu se na saních po ledu vypravili Frederick Cook (1908) a Robert Peary (1909). Renomované instituce Cookovy doklady dosažení pólu neshledaly za průkazné a tak byl pokládán za prvního pokořitele severního pólu Peary. Výzkumy v 80. a 90. letech 20. století ovšem i jeho úspěch zpochybnily.
Další cesty do oblasti severního pólu jsou spojeny s rozvojem letectví. V roce 1926 uskutečnil přelet přes pól v letounu Fokker F.VII Američan Richard Byrd, jeho dosažení pólu je však také zpochybňováno. První prokazatelné dosažení severního pólu tak je až přelet vzducholodi Norge o tři dny později, dne 12. května 1926. Expedici vedl norský polárník Roald Amundsen, italský konstruktér vzducholodí Umberto Nobile a americký průzkumník a sponzor výpravy Lincoln Ellsworth. Přes pól přelétla roku 1928 i vzducholoď Italia, na jejíž palubě byl český vědec František Běhounek. Kvůli silnému větru se však nepodařilo zamýšlené vysazení pasažérů na led za účelem provedení vědeckých měření.
V roce 1958 pod ledem severního pólu proplula první jaderná ponorka USS Nautilus amerického námořnictva a v roce 1977 k němu doplul sovětský ledoborec Arktika.
Severní pól je výrazně teplejší než jižní pól, protože se nachází na úrovni hladiny moře uprostřed severního oceánu (velké množství vody vytváří velkou tepelnou setrvačnost), než v případě, že by se povrch nacházel ve velké nadmořské výšce na kontinentu.
Zimní (lednové) teploty na severním pólu se pohybují v rozmezí od asi -43 °C (-45 °F) do -26 °C (-15 °F), v průměru -34 °C (-30 °F). Letní teploty (v červnu, červenci a srpnu), se pohybují kolem bodu mrazu (0 °C, 32 °F)
Mocnost (tloušťka) ledu na severním pólu se pohybuje kolem dvou až tří metrů tloušťky
, a je značně proměnlivá vlivem posuvu ledových ker, jejich zdvihu a poklesu, případně rozlomení a odkrytí vodní hladiny 
Studie prokázaly, že průměrná tloušťka ledu se v posledních letech 
 snížila. Mnozí to připisují vlivu globálního oteplování, i když tento závěr je značně sporný . Některé odhady uvádějí, že během několika desítek let bude Severní ledový oceán v letních měsících úplně bez ledu .
Na severním pólu (v oblasti severního polárního kruhu) je Slunce trvale nad obzorem v letních měsících a trvale pod horizontem během zimních měsíců. Východ Slunce nastává těsně před jarní rovnodennosti (19. březen), slunce pak během tří měsíců vystoupá do nejvyššího bodu nad obzorem (23,5° elevace) kdy dojde k letnímu slunovratu (21. červen) a následně Slunce klesá k obzoru, kdy dojde k jeho západu při podzimní rovnodennosti (24. září). Doba, kdy je Slunce trvale nad obzorem, se nazývá polární den, a doba, kdy je slunce pod obzorem, se nazývá polární noc.
Vzhledem k vysoké zeměpisné výšce dochází ke změně trvání soumraku oproti tomu, jak je znám ze středních zeměpisných výšek.
Občanský soumrak trvá přibližně dva týdny před východem slunce a po západu slunce, námořní soumrak trvá přibližně pět týdnů před východem slunce a po západu slunce a astronomický soumrak trvá po dobu přibližně sedmi týdnů před východem slunce a po západu slunce.
Toto je způsobeno vlivem axiálního naklonění (23,5°) Země a její rotace kolem Slunce. Směr axiálního naklonění Země, stejně jako její úhel vzhledem k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce, zůstává téměř konstantní v průběhu roku (i v dlouhodobém období). Na severní polokouli v létě severní pól směřuje ke Slunci, v průběhu roku, jak se Země se pohybuje kolem Slunce, se severní pól postupně odvrací od Slunce až do zimních měsíců, zimního slunovratu, kdy je severní pól trvale odvrácen od Slunce. Podobný stav je na Jižním pólu, ale s šestiměsíčním časovým rozdílem.
Na většině míst na Zemi je místní čas určen podle zeměpisné délky tak, že denní doba je přibližně shodná a postavením slunce na obloze (v poledne je slunce přibližně na nejvyšším bodě v nadhlavníku). Severní pól (ale i jižní) je výjimkou v tomto uspořádání, neboť zeměpisné délky se zde limitně blíží nule. Slunce zde vychází a zapadá pouze jednou za rok ve všech zeměpisných délkách, tedy i ve všech časových pásmech. Pro Severní pól není určeno pevné časové pásmo a expedice může použít čas GMT nebo národní čas země, odkud expedice pochází.
Vzhledem k tomu, že se časová pásma na pólu limitně blíží nule, je oblíbenou kratochvílí na severním pólu projití všech časových pásem.
I přes kruté podmínky zde žijí mořští a suchozemští savci a lidé. Žije zde polární liška, lední medvěd, polární vlk, tuleni a lachtani. Z vodních živočichů byl zaznamenán výskyt sasanek a neznámých druhů krevet. Množství fauny a flóry na severním pólu v historickém vývoji Země podřízeno cirkumpolárnímu rozšíření živočichů.
Podle mezinárodního práva žádná země v současné době nemá nárok na vlastnictví severního pólu nebo oblasti Severního ledového oceánu, který jej obklopuje. Pět zemí v okolí Arktidy, Rusko, Kanada, Norsko, Dánsko (přes Grónsko) a Spojené státy (přes Aljašku), jsou omezeny vzdáleností 200 námořních mil (370 km) od svého pobřeží, kterou si mohou nárokovat jako oblast svého vlivu a nároků. Za touto hranicí je prostor, který je spravován Mezinárodním úřadem pro mořské dno.
Při ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu se jednotlivé země zavázaly dodržovat toto ujednání. Norsko (ratifikovalo Úmluvu v roce 1996 )), Rusko (ratifikovalo v roce 1997 ), Kanada (ratifikovala v roce 2003 ) a Dánsko (ratifikovalo v roce 2004 ). Z toho vyplývá, že státy před zahájením aktivit v této oblasti musí doložit, že oblast zájmu spadá výlučně pod jejich svrchované území . Oblast pólu je předpokládaným zdrojem surovin a některé státy (např. Rusko) se snaží pomocí sedimentů z mořského dna dokázat, že tyto geograficky patří k jejich území.
přehled výprav a expedic k severnímu pólu, dosažení pólu plavidly je uvedeno samostatně
"Vysvětlivky k poznámkám:"
V některých západních kulturách se k zeměpisnému severnímu pólu vztahuje bydliště Santa Clause. Kanadská pošta má přiděleno PSČ H0H 0H0 pro severní pól (podle tradičního santovského "Ho-ho-ho !") .
Mytologie odráží prastarou esoterickou mytologii Hyperborea, že severní pól je nadpozemský příbytek Boží a nadlidských bytosti (viz Joscelyn Godwin, Arktos: Polární mýtus). Postava Santa Clause funguje tedy jako esoterický archetyp duchovní čistoty a transcendence. Jak zdokumentoval Henry Corbin, severní pól hraje klíčovou roli v kulturním světonázoru esoterického Súfismu a íránské mysticismu.