John Ronald Reuel Tolkien

John Ronald Reuel Tolkien, CBE (3. ledna 1892 – 2. září 1973) byl anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor, nejznámější jako autor "Hobita" a "Pána prstenů". Na Univerzitě v Oxfordu působil v letech 1925–1945 jako profesor staré angličtiny, v letech 1945–1959 pak jako profesor anglického jazyka a literatury. Byl význačným jazykovědcem a znalcem staré angličtiny a staré severštiny. Spolu s nejbližším přítelem C. S. Lewisem byl členem literárního diskusního klubu Inklings („Tušitelé“ nebo „Inkousťata“). 28. března 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád britského impéria.
Kromě "Hobita", "Pána prstenů", vědeckých pojednání a překladů zahrnuje Tolkienovo dílo množství textů z pozůstalosti o historii fiktivního světa Středozemě, v níž se "Hobit" a "Pán prstenů" odehrávají. Část z nich pod názvem "Silmarillion" uspořádal a vydal autorův syn Christopher. Tolkien pro všechny tyto příběhy používal slovo "legendárium". Zbylá Tolkienova díla jsou pohádky a příběhy původně vyprávěné jeho dětem a nevztahují se přímo ke Středozemi. Pro neutuchající popularitu a vliv je Tolkien často považován za nejdůležitějšího z otců žánru moderní hrdinské fantasy.
Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu (dnes provincie Svobodný stát Jihoafrické republiky), Arthuru Tolkienovi, řediteli tamní bankovní pobočky, a jeho ženě Mabel Tolkienové (rozené Suffieldové). Tolkienova rodina pocházela ze Saska, ale žila v Anglii už od 18. století. Příjmení "Tolkien" je poangličtěnou verzí "Tollkiehn" (tj. "tollkühn", „šíleně odvážný“). Jméno profesora Rashbolda v "The Notion Club Papers" (příběh z IX. svazku "The History of Middle-earth") je vtipem narážejícím na tuto skutečnost, neboť v angličtině znamená totéž. O křestních jménech jeho otec Arthur 4. ledna 1892 napsal své matce: "„… Bude mít první jméno ‚John‘ po dědečkovi, dohromady asi John Ronald Reuel. Mab chce, aby se jmenoval Ronald, a já chci zachovat Johna a Reuela…“" Tolkien měl pouze jednoho sourozence, bratra Hilaryho Arthura Reuela Tolkiena, který se narodil 17. února 1894.
Ve věku tří let odcestoval do Anglie spolu s matkou, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejprve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což bylo pravděpodobně inspirací pro název Dno pytle v jeho knihách. Otec však v Jižní Africe onemocněl revmatickou horečkou a zemřel na krvácení do mozku. Ztráta živitele rodiny přinutila Tolkienovu matku krátce žít u jejích rodičů v Birminghamu, v roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole (nyní součást Birminghamu). Spolu s bratrem trávil hodiny zkoumáním starého vodního mlýnu v Sarehole a močálu v Moseley. Zážitky z dětství byly později zdrojem inspirace pro scenérie v jeho knihách.
Mabel Tolkienová učila své dva syny a Ronald, jak se mu doma říkalo, byl dychtivým žákem. Získal rozsáhlé znalosti botaniky, ale nejoblíbenějšími hodinami byly lekce jazyků. Matka ho proto naučila velmi záhy základům latiny. Ve věku čtyř let uměl číst a brzy nato i psát. Krátce navštěvoval Školu svatého Filipa, absolvoval Školu krále Edwarda v Birminghamu i Exeterskou kolej v Oxfordu.
V roce 1900 konvertovala matka spolu se svou sestrou navzdory bouřlivým protestům jejich převážně baptistické rodiny ke katolictví. V roce 1904, když bylo Tolkienovi 12 let, zemřela na cukrovku. Martyrium, které podstoupila pro svou víru, pociťoval po zbytek života jako závazek s hlubokým vlivem na vlastní katolictví. Tolkienův zápal pro víru lze doložit dopisy C. S. Lewisovi během jeho obrácení na křesťanství, v nichž vyjádřil své křesťanské hodnoty.
Jako sirotek byl vychováván knězem Francisem Xavierem Morganem z birminghamské Oratoře ve čtvrti Edgbaston, jemuž matka své syny před smrtí svěřila, aby jim poskytl dobrou katolickou výchovu. Zdejší architektuře dominovala 29 m vysoká budova známá jako "Perrott’s Folly" a blízko ní stojící pozdější viktoriánská věž, část edgbastonské vodárny, které pravděpodobně ovlivnily představy různých temných věží v jeho pracích.
Když mu bylo 16, zamiloval se do Edith Brattové (později se stala předlohou pro postavu Lúthien) a navzdory mnoha překážkám se s ní oženil. Po celý zbytek života zůstala jeho jedinou láskou.
V roce 1911 začal studovat na Oxfordské univerzitě, v únoru 1913 absolvoval zkoušky Honour Moderations, dosáhl sice jen hodnocení druhé třídy, ale jeho práce ze srovnávací filologie byla ohodnocena jako bezchybná. Přešel tedy na studium anglistiky a roku 1915 dosáhl akademického titulu první třídy a dne 22. března 1916 se John Ronald Reuel Tolkien oženil s Edith Brattovou. Zuřila první světová válka a Tolkien byl povolán do armády k Lancashirským střelcům, kde sloužil jako podporučík. Mnoho jeho spolubojovníků a většina blízkých přátel padlo v bojích. Tolkien se účastnil bitvy u Sommy, kde se v říjnu 1916 nakazil zákopovou horečkou, byl repatriován a strávil pak většinu roku 1917 v nemocnici.
Během zotavování začal pracovat na "Knize ztracených příběhů" (""), sérii pohádkových příběhů založených na milované mytologii a folklóru. Bojů se pro otřesené zdraví již neúčastnil, roku 1917 a 1918 působil jako důstojník v zázemí a byl povýšen na poručíka.
Po válce pracoval Tolkien nejprve na "Novoanglickém slovníku" (', nyní '). V roce 1920 se přestěhoval do Leedsu, kde na katedře angličtiny tamní univerzity dosáhl (1924) titulu profesora, ale roku 1925 se vrátil zpět do Oxfordu, kde byl jmenován profesorem anglosaštiny. Roku 1945 se na Mertonově koleji v Oxfordu stal profesorem anglického jazyka a literatury a zůstal zde až do svého odchodu do penze v roce 1959. Aby měl více klidu v době, kdy se již stával slavným spisovatelem, odstěhoval se do Bournemouthu na jižním pobřeží Anglie. 
Tolkien a Edith sdíleli hlubokou lásku k rodině, měli spolu čtyři děti, které pojmenovali John Francis Reuel (17. listopadu 1917 – 22. ledna 2003), Michael Hilary Reuel (říjen 1920–1984), Christopher John Reuel (* 21. listopadu 1924) a Priscilla Anne Reuel (* 1929). Tolkien byl jako otec nesmírně laskavý a chápavý, mezi projevy lásky, za něž se nikdy nestyděl, patří i pohádkové příběhy s ilustracemi, které pro děti vytvářel, například dobrodružství malého psíka Rovera, dobrodružství Toma Bombadila, historky o nezlomném darebákovi „Lepiči plakátů“, vznešenější Sedlák Jiljí z Oujezda a především každoroční dopisy od vánočního dědečka.
Po smrti své ženy Edith 29. listopadu 1971 se Tolkien odstěhoval zpět na Merton Street. 28. března 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád britského impéria a Oxfordská univerzita mu udělila čestný doktorát z literatury.
Dne 2. září 1973 John Ronald Reuel Tolkien ve věku 81 let zemřel.
Na náhrobku v Oxfordu na hřbitově Wolvercote, kde je pochován on i jeho žena, jsou u jejich jmen vytesána i jména Berena a Lúthien.
Tolkien rád vymýšlel fantastické příběhy pro pobavení svých dětí. Každé Vánoce pro ně psal dopisy typickým třaslavým písmem vánočního dědečka (', v překladu S. Pošustové „Děda Mráz“) a vybudoval tak sérii krátkých příběhů – později sebranou a publikovanou jako "Dopisy Dědy Mráze" (').
Tolkien nikdy neočekával, že jeho vymyšlené příběhy budou zajímat více než jen úzkou skupinu lidí. Na naléhání bývalého studenta publikoval knihu "Hobit" (', 1937), kterou původně napsal jen pro své děti. Ačkoliv byla určena dětem, kniha si získala také dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že nakladatel, Allen  Unwin, požádal Tolkiena o pokračování. To ho podnítilo k vytvoření jeho nejznámějšího díla, kterým se stal výpravný román "Pán prstenů" (', 1954–55). Vyšel ve třech svazcích, a proto bývá nepřesně označován jako trilogie – Tolkien chtěl Pána prstenů vydat jako jediný román, ale po válce bylo obtížné sehnat papír (kniha by měla přes tisíc stran), proto byl nucen přistoupit na návrh vydavatele vydat román postupně. To s sebou přineslo problém, jak nazvat jednotlivé díly – u názvu "Dvě věže" autor nikdy nesdělil, které věže měl na mysli, s názvem "Návrat krále" také moc nesouhlasil – podle jeho mínění příliš naznačuje, jak kniha vyvrcholí. Tolkien k napsání románu potřeboval téměř deset let, během nichž ho povzbuzovali členové jeho klubu Inklings, zvláště pak nejbližší přítel C. S. Lewis, autor knih o "Narnii".
V 60. letech se "Pán prstenů" stal ohromně populárním zvláště mezi studenty a od té doby jej nezmenšující se okruh obdivovatelů řadí mezi nejpopulárnější romány 20. století, a to jak podle odhadovaného množství příznivců, tak i podle počtu prodaných výtisků. "Pán prstenů" byl čtenáři na britském TV kanálu 4 a v řetězci knihkupectví firmy Waterstone zvolen nejvýznamnější knihou 20. století. V roce 1999 zákazníci internetového knihkupectví Amazon.com v hlasování vybrali "Pána prstenů" jako nejvýznamnější knihu tisíciletí.
Když začínal psát první kapitolu "Pána prstenů", domníval se, že bude vyprávět pohádku pro děti podobně jako v "Hobitovi", ale s postupem času příběh stále temněl a stával se vážnějším. Ačkoliv je "Pán prstenů" pokračováním "Hobita", obrací se spíše na starší publikum, na pozadí hlavního námětu rozehrává útržky dalších příběhů a vykresluje tak fascinující atmosféru neodhalených tajemství starobylé historie světa Středozemě. Mytologie tohoto světa je dále rozvinuta v knize "Silmarillion" ("") a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal autorův syn Christopher. Tolkien výrazně ovlivnil žánr fantasy, jehož obliba po úspěchu "Pána prstenů" významně stoupla.
Tolkien byl profesionálním lingvistou a jazyky a mytologie, které studoval, přímo ovlivňovaly jeho tvorbu. Například trpasličí jména v "Hobitovi" byla převzata ze severské mytologie z básně Völuspá (Vědmina věštba), části eposu "Edda". Naproti tomu některé zápletky (např. zloděje, který ukradne pohár z dračího pokladu) převzal ze staroanglické epické básně "Beowulf". Tolkien byl uznávaným znalcem "Beowulfa" a publikoval na toto téma několik vědeckých prací a posmrtně byl uveřejněn i jeho překlad této básně do moderní angličtiny.
Tolkien pracoval na historii Středozemě až do své smrti. Jeho syn Christopher Tolkien s pomocí spisovatele fantasy Guye Gavriela Kaye uspořádal některé materiály do ucelené podoby a publikoval je jako "Silmarillion" (1977). Christopher Tolkien v dalších letech pokračoval v publikování materiálu použitého při vytváření Středozemě. Tituly z pozůstalosti jako "Historie Středozemě" (') nebo Nedokončené příběhy (') obsahují nedokončené, opuštěné, alternativní nebo odporující si verze příběhů, protože Tolkien pracoval na své mytologii po desetiletí a neustále jednotlivé příběhy přepisoval, upravoval a rozvíjel. Pouze "Silmarillion" se pokouší udržet opravdovou konzistenci s "Pánem prstenů", a to jen díky rozsáhlým úpravám Christophera Tolkiena – přestože on sám tvrdí, že zde ještě mnoho nesrovnalostí zbylo. Dokonce ani "Hobit" není zcela v souladu s "Pánem prstenů", přestože při druhém vydání (1951) byla jedna kapitola podstatně změněna.
Knihovna Marquette University v americkém Milwaukee obsahuje mnoho originálů Tolkienových rukopisů, poznámek a dopisů; jiné původní materiály zůstávají v oxfordské Bodleyově knihovně. Marquette University vlastní rukopisy a korektury "Pána prstenů", "Hobita", rukopisy mnoha menších děl jako "Sedlák Jiljí z Oujezda ()" a materiály od Tolkienových obdivovatelů, zatímco Bodleyova knihovna má materiály k "Silmarillionu" a Tolkienovy vědecké práce
Filologie, studium jazyků, byla Tolkieova první univerzitní láska a jeho zaujetí jazykovědou ho inspirovalo k vytvoření téměř 15 umělých jazyků (nejznámější z nich jsou dva elfí jazyky v Pánovi prstenů: quenijština a sindarština). Později propracoval celou kosmogonii a historii Středozemě jako pozadí pro vývoj těchto jazyků.
Kromě hluboké znalosti anglosaštiny (staré angličtiny) a staré severštiny Tolkien hovořil s různou mírou plynulosti více než tuctem evropských jazyků, počínaje velštinou, galštinou, románskými jazyky jako francouzštinou, španělštinou a italštinou stejně jako ostatními germánskými jazyky (ranými formami němčiny a nizozemštiny jako například starou saštinou) a baltskými a slovanskými jazyky (litevštinou a ruštinou). Ve své osobní korespondenci zmiňoval, že zvuk finského jazyka zněl jeho uším nejliběji a stal se zdrojem inspirace pro quenijštinu, nejdůležitější z jím vytvořených jazyků.
Popularita jeho knih měla vliv na jazykovou stránku anglicky psané fantasy literatury, nápadné je zejména užívání nestandardních forem slov "elf" a "trpaslík" (běžné tvary "elfin" a "dwarfs" byly vytlačeny tolkienovskými "elvish" a "dwarves").
Ve své eseji O pohádkách představuje svůj poněkud svérázný pohled na pohádky. Neshodl se s žádnou slovníkovou definicí pohádky, nejblíže mu byla ta, podle které je pohádka vyprávění o faeries (malých nadpřirozených bytostech). Podle něj je ale pohádka definovaná především Faerií, místem, kde se odehrává. Je to kouzelný svět, kde žijí faeries, přítomnost faeries však není nezbytně nutná, důležité je samotné prostředí, většinou příroda. Tolkien popisuje také širokou škálu toho, co podle něj pohádka není. Mezi pohádky nezařazuje především příběhy, které se neodehrávají v kouzelném světě, nebo se ho nijak tematicky nedotýkají. Vyřazuje z nich příběhy, které odehrávající se ve snu (např. Alenka v říši divů) a příběhy o zvířatech s lidskými vlastnostmi (např. pohádka O třech prasátkách).            
V hledání původu pohádek nepovažuje podstatné metody folkloristů, čili hledání podobných motivů a jejich porovnávání, je pro něj důležitý konkrétní nápad autora a následné šíření příběhu v prostoru a čase. Samotný vznik pohádky přirovnává k vytahování různých motivů z jakéhosi kotle, což je podle něj důvod, proč se v pohádkách mohou setkávat božské bytosti s bytostmi z lidského světa apod.              
Ve vztahu mytologie a pohádek upozorňuje na to, že mytologické postavy vznikaly inspirováním se přírodními jevy a následným připojením určitých lidských vlastností, tím pádem by se většina božstev dala zařadit do pohádkového světa. Zamýšlí se také nad tím, zda byl první člověk s typickou vlastností, kterému byla přidělena přírodní moc nebo naopak.
Dalším velkým tématem, kterým se zabývá, je vztah pohádek a dětí. Nesouhlasí s tím, že by pohádky měly být určené primárně dětem, tvrdí, že je důležité, aby je četli i dospělí, jak tomu bylo v minulosti. Tím, že pohádky čtou i dospělí a vypráví je pak svým dětem, se pomáhá tomu, aby byly předávané dál. Děti mají za svůj život mnohem méně zkušeností než dospělí, jsou proto schopné spíše uvěřit tomu, co se vymyká logice, naopak dospělí však mají plně rozvinuté abstraktní myšlení, jsou proto schopni odhalit skryté souvislosti v příběhu. Smysl pro pohádky mají jen některé děti a s přibývajícím věkem se jejich zájem o pohádky (stejně jako u něj) prohloubí. Protože byly pohádky původně určeny pro dospělé, obsahují různé motivy nevhodné pro děti, které se z nich postupně odstraňují, aby byly pro děti vhodné, s čímž Tolkien příliš nesouhlasí. Nesouhlasí ani s tím, že děti mají pohádky v oblibě právě proto, že jsou schopné uvěřit nadpřirozeným věcem, argumentuje tím, že on sám měl v dětství rád pohádky např. s draky, ale věděl, že skuteční nejsou.