Napoleon III.

Charles Louis Napoleon Bonaparte (20. dubna 1808 – 9. ledna 1873), jinak též Napoleon III., byl syn krále Ludvíka Bonaparta a královny Hortense de Beauharnais; monarchů, kteří vládli holandskému království. Stal se prvním prezidentem Francie a posléze se prohlásil za francouzského císaře. Jeho vláda byla svržena poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sedanu.
Po definitivním pádu prvního francouzského císařství se přívrženci Napoleona I. Bonaparta rozprchli na všechny strany. Královna Hortense se svým synem se odebrala do vyhnanství nejprve do Ženevy, potom do Augsburgu, kde její syn navštěvoval gymnázium, a konečně na zámek Arenenberg ve Švýcarsku, kde se pravidelně zdržovala. Když roku 1831 vypuklo v Romagni povstání proti papežovu světskému panství, Ludvík Napoleon se ho účastnil se svým starším bratrem, který při tomto pokusu zemřel na spalničky. Povstání bylo zakročením rakouského vojska udušeno a princ Ludvík Napoleon se jen po mnohém dobrodružství zachránil do Švýcarska. Zde se po několik let choval tiše, obíraje se vojenskými a politickými studiemi, jejichž výsledkem byly spisy "Considérations politiques et militaires sur la Suisse" a "Manuel sur l'artillerie".
Důležitý obrat v jeho životě nastal, když roku 1832 zemřel Napoleon II., syn císaře Napoleona I. a vévoda zákupský, a on se po jeho smrti stal hlavou rodu Bonapartů. Tehdy vydal spis "Rêveries politiques", v němž císařskou vládu prohlasil za ideál státní soustavy. Nemoha se dočkati podvrácení panství Orléanského ve Francii, zosnoval roku 1836 štrasburské spiknutí, které se však nezdařilo a on sám byl zajat, ale z milosti krále Ludvíka Filipa byl pouze vypovězen do Ameriky. Když se doslechl o matčině nemoci, vrátil se do Evropy a po její smrti dne 3. října 1837 se zdržoval na Arenenberce, až vláda francouzská požádala o jeho vyhoštění. Aby ušetřil pohostinnému Švýcarsku pokoření nebo porážku, rozhodl se, že je dobrovolně opustí.
Odebral se do Spojeného království a vydal tam roku 1839 spis "Idées Napoléoniennes", v němž své politické názory rozvedl. Když král Ludvík Filip pokládal své panství za upevněné, požádal anglickou vládu o vydání ostatků Napoleona I.; anglická vláda ochotně vyhověla této žádosti, když se mohla zbavit slušným způsobem této nemilé vzpomínky. Princ joinvillský se vypravil na ostrov Svaté Heleny, aby přivezl do Francie tělo Napoleonovo, aby podle vůle jeho mohlo býti pohřbeno na březích Seiny uprostřed národa francouzského.
Oživením Napoleonských tradic byl Ludvík Napoleon uveden v blud, že jsou Francouzi přesycení orleánskou vládou a že celá Francie očekává jeho příchod, aby ji mohla ze sebe svrhnout. Některé kroky vysoké diplomacie si vykládal za její souhlas, ale většinou nebyly ničím jiným než prostředkem, aby způsobily francouzské vládě nesnáze a odvrátily pozornost její od otázky východní. Proto si najal loď, přistál se svými věrnými 6. srpna 1840 u břehu francouzského poblíž města Boulogne-sur-Mer a pokusil se ho překvapením zmocnit. Když se však nikdo nehýbal, dal se na útěk, byl však zajat a jako vězeň přiveden do Paříže.
Komora pairů ho odsoudila 6. října k doživotnímu vězení v pevnosti v Hamu. Před soudem nepůsobil jako obžalovaný, nýbrž jako obhájce národní svrchovanosti a jako zákonný dědic císaře Napoleona I. Největší trest, který ho stihl, byl, že se stal v očích francouzské veřejnosti směšným. V Hamu strávil pět let svého života v mírné vazbě, kterou s ním sdílel spoluviník jeho lékař Conneau.
Francie, která na něho zapomněla, počala si ho opět všímati, když se mu podařilo 25. května 1846 v zednickém oděvu (v. Badinguet) oklamat stráže a uprchnouti z vězení. Opět se odebral do Anglie, která mu ochotně poskytla přístřeší. Přes všechny nehody nepozbyl víry, že je Prozřetelností vyvolen k věcem velikým. Sotva uslyšel v Londýně, že ve Francii vypukla revoluce, která podvrátila trůn Bourbonům, ihned spěchal do Paříže, aby vlastníma očima pozoroval rozvoj událostí.
Prozatímní vláda mu dala pokyn, aby bez prodlení opustil Paříž. Uposlechl jí bez odporu, ale v Paříži zůstali jeho přátelé, kteří opatrně, ale účinně pracovali v jeho prospěch. Při volbách do sněmu ústavodárného byl zvolen za poslance. Při verifikaci voleb se prozatímní vláda snažila, aby jeho volba byla zrušena, ale sněm ji velikou většinou uznal za platnou. Nechtěl proti sobě popudit prozatímní vládu, a proto se zřekl mandátu. Tímto opatrným jednáním získal na svou stranu třídy zámožné, které si přály pokoj a pořádek, i dělnické, které chtěly míti výdělek, což bylo při slabosti mnohočlenné a nesvorné vlády dohromady nemožné. Po zrušení národních dílen vypuklo dne 23. června v Paříži povstání, které bylo po velkém krveprolití a s vypětím všech vojenských sil udušeno. Tato bouře připravila Cavaignacovu vládu o přízeň lidu. Při doplňovacích volbách nebyl zvolen ani jediný vládní kandidát, zato Ludvík Napoleon byl zvolen ve čtyřech departementech.
Byl zvolen prezidentem druhé francouzské republiky (1848–1852) a následně císařem (1852–1870), panoval jako Napoleon III. (druhé francouzské císařství). Situace s číslovkou za jménem se podobá případu Ludvíka XVIII. francouzského. Napoleon III. nastupuje jako následník Napoleona II., který vlastně nikdy nepanoval.
Dva roky po volbě prezidenta (2. prosince 1851) však Bonaparte druhou republiku svrhl a chopil se moci jako diktátor. O rok později byl prohlášen císařem a vzniklo druhé francouzské císařství. Od téhož roku začali být političtí vězni a zločinci přepravováni na známý Ďábelský ostrov nebo v mírnějších případech do Nové Kaledonie. Dne 28. dubna 1855 byl na Napoleona III. spáchán atentát, který však císař přežil.
Napoleonův útok na Rusko s požadavky na vliv v Osmanské říši vedly k úspěšné účasti Francie v krymské válce (březen 1854 – březen 1856). V roce 1858 schválil vyslání námořní expedice s cílem potrestat Vietnam a přinutit vietnamský dvůr přijmout přítomnost Francouzů v zemi. 14. ledna 1858 Napoleon unikl dalšímu pokusu o atentát. V květnu až červenci 1859 byl francouzský zásah příčinou porážky Rakouska v Itálii (bitva u Solferina). Zásah do Mexika (leden 1862 – březen 1867) však skončil porážkou a popravou mexického císaře Maxmiliána I., Francií instalovaného a podporovaného. Vliv Francie dále ohrožovalo pruské drtivé vítězství nad Rakouskem v červnu – srpnu 1866.
Důležitým počinem za vlády Napoleona III. byla přestavba Paříže. Cílem bylo snížit schopnost revolucionářů vést v úzkých uličkách staré Paříže odpor proti vládě. Velké části města byly zbourány a staré spletité ulice byly nahrazeny mnoha širokými bulváry, což umožnilo použití děl i ve městě. Přestavba Paříže se uskutečnila pod vedením barona Haussmanna (1809–1891), pařížského prefekta v letech 1853–1870).
K jeho zásluhám patří rovněž podpora a financování stavby Suezského kanálu (otevřen 17. listopadu 1869), realizované Ferdinandem Lessepsem, bratrancem císařovny Evženie (Lessepsova matka, Španělka, byla tetou Evženiiny matky Manuely de Montijo).
Napoleon III. inicioval také výstavbu železniční sítě. Její podoba však byla velmi neefektivní, neboť všechny dráhy směřovaly do Paříže. Existovalo tedy spojení mezi Paříži a Lyonem, Caen a Marseilles, ale tato města navzájem spojena nebyla: tak například při cestě z Marseilles do Bordeaux bylo nutné jet přes Paříž. Tato skutečnost snižovala ekonomický přínos železnice. Také francouzská armáda byla podobně těžkopádně organizovaná a byla méně efektivní než mnohem rozumněji organizovaná armáda pruská.
Doufaje, že dosáhne vojenské slávy podobně jako jeho strýc a přinucen k tomu diplomacií německého kancléře Otto von Bismarcka, rozpoutal Napoleon roku 1870 francouzsko-pruskou válku. Tato válka se ukázala pro Francii katastrofální. Vyhraná válka pomohla Německu sjednotit se a vytvořit Německé císařství. Zároveň také poskytla příležitost Itálii, která k sobě konečně připojila Řím a dokončila sjednocení. V bitvě u Sedanu byl císař zajat (2. září 1870) a sesazen o dva dny později v Paříži silami třetí republiky. Zemřel v exilu v Anglii 9. ledna 1873 na sepsi v důsledku komplikací vyvolaných močovými kameny.
Jeho ženou byla císařovna Evženie, španělská šlechtična se skotským a španělským původem. Napoleon III. měl jednoho syna, Eugena Bonaparta.
Je pohřben v Císařské kryptě u opatství svatého Michaela, Farnborough, Hampshire, Anglie.