Houby

Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. Je známo kolem 70 000 druhů hub. V Česku je zjištěno asi 10 000 druhů.
V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou je glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.
Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.
Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organizmů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety. Ztráta bičíku nastala buď jednou, nebo vícekrát. Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900–570 miliony let. V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320-286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známé ze současnosti.
Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.
Tělo hub není členěno na jednotlivé orgány a proto se nazývá stélka. Ta je složena z propletených houbových vláken (hyfa), která vytváří podhoubí. U mnohých hub vyrůstá z podhoubí plodnice.
Plodnice je nadzemní „orgán“ houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Obsahuje totiž (zejména na spodní straně) výtrusy.
Rouško je výtrusorodá vrstva s velkým množstvím kyjovitých výtrusnic s výtrusy. Bývá na spodní ploše klobouku na lupenech nebo v rourkách. Houby s lupeny naspodu klobouku se nazývají lupenaté (např. bedla, muchomůrka, pečárka, ryzec). Někdy mívají i pochvu a plachetku. Houby s rourkami jsou označovány jako rourkaté (např. hřiby, křemenáč, kozák, klouzek).
Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub – saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk ale nezabíjí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně). Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní.
Četné druhy působí škody na rostlinách, zejména na dřevinách (dřevokazné houby), živočiších i člověku tím, že způsobují onemocnění. Tyto se nazývají parazitické (cizopasné) a mohou vyvolávat onemocnění na povrchu těla i ve vnitřních orgánech. K cizopasným druhům na obilí patří padlí, důležitým tropickým parazitoidem je houba rodu "Cordyceps".
Existují i dravé houby, například Arthrobotrys dactyloides loví hlístice pomocí specializovaných hyf.
Některé druhy hub žijí v mutualistické symbióze (symbióza prospěšná pro oba partnery) s kořeny mnoha rostlin, což nazýváme mykorhiza. Houba přijímá od rostlin různé organické látky, které sama nevytváří, a pomáhá rostlině přijímat vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.
Mimoto žijí také v symbióze se řasami nebo sinicemi, zejména složené organismy zvané lišejníky.
Hniložijné houby jsou (spolu s hniložijnými bakteriemi) nejvýznamnějšími rozkladači odumřelých zbytků různých organismů. Někdy se také nazývají saprofytické houby. Mohou růst i na potravinách.
Jedlé druhy slouží jako potravina s malou kalorickou hodnotou nebo jako pochutina. Jsou bohaté na vitamíny a minerální látky. Jedovaté druhy nejsou početné, ale pro obsah prudkých jedů nebezpečné.
Kvasinky jsou nezbytné pro mnoho potravinářských technologií (zejména v pekařství a při výrobě alkoholických nápojů). Některé druhy kvasinek se používají k napouštění konzerv a tímto se zamezí kažení potravin. Konzerva vydrží dlouho a nezkazí se. Tento postup je aplikován v oblasti Asie.
Mnohé druhy se rovněž využívají ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. U štětičkovce druhu "Penicillium notatum" byla objevena antibiotika. V potravinářství se vyrábí např. plísňové sýry (camembert, niva, hermelín, …) Jiné druhy hub se využívají k očkování prken a tím se ochrání dřevo před cizími živočichy a houbami. Houby obsadí celý kus dřeva a nepustí jiného parazita na jejich místo, samy však dřevo nepoškodí a nezničí. Dokonce je dřevo díky tomu pevnější. Tento postup objevili vědci v USA na Floridě.
U hub známe pohlavní i nepohlavní rozmnožování. V obou případech mohou hrát roli výtrusy čili spory.
Při nepohlavním rozmnožování nedochází ke tvorbě pohlavních buněk. Nejjednodušším způsobem mohou dva jedinci vzniknout prostou fragmentací (rozpadem) vláknité stélky vedví. Co se týče jednobuněčných kvasinek, ty se mohou dělit v procesu pučení. Druhou fundamentální možností, jak se nepohlavně rozmnožovat, je u hub také produkce nepohlavních výtrusů, a to buď ve specializovaných sporangiích (takové sporangiospory vznikají např. u rodu "Mucor"), nebo přímo na houbových vláknech konidioforech (z nichž vznikající spory se označují jako konidie).
Pohlavní rozmnožování je běžným způsobem rozmnožování u většiny druhů hub. Je spojeno se splýváním buněčných jader a meiotickými děleními, načež jsou touto pohlavní cestou vytvořeny spory (výtrusy). Typicky se útvary, v nichž dozrávají výtrusy pohlavní cestou, označují jako plodnice.
Pohlavní rozmnožování se dá rozdělit na několik fází:
Příkladem výsledných meiospor jsou askospory vřeckovýtrusných hub anebo basidiospory stopkovýtrusných hub. Gamety splynou a vznikne zygota. U některých hub splývají hyfy (nemají gametangia)
Systematicky se houby dělí na několik oddělení. Dříve se houby dělily na nižší houby a vyšší houby, ale toto dělení neodpovídá nárokům na fylogenetickou příbuznost druhů, a tak se od něho upustilo. Houby vyšší mají vyvinutý klobouk. Níže uvedený seznam uvádí jednu z dosud používaných podob klasifikace hub. U každého jsou uvedeny jejich základní charakteristické znaky.
Někdy se uznávají ještě oddělení Neocallimastigomycota a Blastocladiomycota, malé skupiny, které byly dříve součástí chytridiomycet.
Zatím poslední komplexní fylogenetická systematika hub zpracovaná v rámci projektu Assembling the Fungal Tree of Life (AFTOL) byla publikována v r. 2007, na ni navázala v r. 2009 fylogenetická studie 82 kompletních genomů a některé další studie. Byl potvrzen přirozený klad Dikarya zahrnující houby vřeckovýtrusné a houby stopkovýtrusné, naopak houby spájivé (Zygomycota) se ukázaly jako nepřirozená (parafyletická) skupina. Také bylo potvrzeno zahrnutí mikrosporidií do hub, problémem je však konkrétní pozice ve fylogenetickém stromu. Rod "Rozella", zajímavý absencí chitinové buněčné stěny, se ukázal být zástupcem nového kmene Cryptomycota, jedné z bazálních evolučních větví hub.
Zjednodušený fylogenetický strom hlavních skupin hub vypadá podle současných představ (počátek r. 2011) následovně: