Leonardo da Vinci

Leonardo di ser Piero da Vinci (15. dubna 1452 Anchiano u Vinci – 2. května 1519 Le Clos Lucé u Amboise) byl italský malíř, čelný představitel renesanční malby, mimo jiné autor nejslavnějšího obrazu všech dob, portrétu zvaného "Mona Lisa" (kolem 1503–06, Louvre, Paříž). Proslul také jako všestranná renesanční osobnost: vedle malířství byl i sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér.
Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny. Narodil se ve 22.30 a byl pokřtěn za přítomnosti deseti kmotrů. Matka se o rok později provdala za muže jménem Accattabrigo, otec o čtyři měsíce dříve uzavřel sňatek s dcerou florentského notáře. Otec Leonarda uznal za vlastního a zajistil mu všeobecné vzdělání. O jeho dětství se nedochovaly žádné zápisy, a tak se o jeho mladických letech můžeme pouze dohadovat. O mladém Leonardovi se ví jen tolik, že byl příjemného vzhledu a tak silný, že mohl ohýbat železné pruty.
Leonardo byl nadaný v mnoha různých oborech, počínaje malířstvím přes sochařství, stavitelství, hraní na loutnu, a v neposlední řadě byl také výborný vynálezce. Jako vědec předznamenal činnost Galilea Galileie, Francise Bacona, Isaaca Newtona a dalších. Měl správnou představu o pohybu planet, gravitaci, vlnění, hoření, o koloběhu krve atd. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, padáku, potápěčského úboru, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice, tkacího stroje a mnoha dalších. Nakreslil spoustu různých skic, plánů či vynálezů, které se realizovaly až v 19. nebo 20. století. Leonardo da Vinci po sobě zanechal mnoho nedokončených maleb i vynálezů, a něco se i za ta staletí ztratilo – výzkum Leonardových deníků není dodnes ukončen. Zachovalo se 3 500 svazků technických náčrtků a 48 až dosud nalezených svazků rukopisů a poznámek, většinou šifrovaných.
Ve věku 15 let nastoupil do učení v renomované dílně Andrea del Verrocchio společně se Sandrem Botticellim, Pietrem Peruginem a Lorenzem di Credi ve Florencii, kde namaloval anděla na obraze „Křest Krista“. Při malbě použil jinou techniku malování, než jaká byla do té doby běžná, která umožňovala jasnější a výraznější barvy, a tak Leonardův anděl na celé kresbě vynikl a stal se dominantní postavou na plátně. Když k tomu připočteme jemnou techniku da Vinciho rukou, tak výsledek byl natolik kolosální, že i sám velký Verrocchio uznal, že ho jeho učedník s náskokem předstihl, a údajně se rozhodl, že sám již nikdy malovat nebude. V Leonardovi vrcholí výtvarná renesance výrazným a výmluvným gestem, šerosvitem s jemnými přechody světelných efektů, vytvářející prostor, který již napovídá malířskou problematiku baroka. Jeho nejznámější obrazy jsou: Mona Lisa (La Gioconda), Poslední večeře, Madona ve skalách a další. U něj získal technickou dovednost, naučil se funkčnímu, přesnému a objektivnímu zobrazování předmětů.
V roce 1482 odešel na pozvání vévody Lodovica Sforzy z Florencie do Milána. V těchto letech kolem sebe shromažďuje skupinku následovníků, z nichž někteří mu zůstávají věrni až do konce života. Ve Florencii nikdy takový obdiv nenalezl, neb jeho osobitý styl byl pro tu dobu příliš novátorský a nepokrokový skepticismus Florenťanů mu tak nikdy nemohl poskytnout uznání, kterého by zasluhoval.
Jeho styl byl rovnovážným pojetím mezi silnými poetickými city a vůlí umělce, naplněný jedinečným mysticismem gest. Leonardo odmítá geometrickou formu perspektivy. Aby vytvořil hluboký pohled do krajiny v obraze, využívá volně kompozice bohatých vztahů všeho živého na plátně. Ve svých obrazech vyjadřuje vnitřní dynamiku postav v esovitém tvaru těla, který se tak stává jedním ze základních modelů pro klasické figury šestnáctého století. Leonardo tak vytváří ojedinělý jazyk génia své doby.
Kolem roku 1483 Leonardo začal studium aerodynamiky a fyziky, anatomie, meteorologie, astronomie a kosmografie. Zajímal se o Pythagorovu matematiku, již si brzy osvojil a učinil ji základem vlastních bádání. Poznatky získané prostřednictvím vědeckého zkoumání byly využity k dramatickému efektu celé kompozice. 
Roku 1487 se zúčastnil architektonické soutěže na model kupole nad křížením milánského Dómu. Všechny podané návrhy byly však příliš nové a smělé, a tak byl Dóm dokončen podle plánů, které byly více v gotickém duchu.
V roce 1495 započal práci na Poslední večeři. Užil nové techniky s temperou a olejem. Tato volba se však ukázala jako nešťastná, neboť dílo brzy zchátralo. Již v půli šestnáctého století bylo popsáno jako úplně zničené, a tak Poslední večeře byla podrobena mnoha pokusům o opravu. Leonardova kompozice obrazu vyzařuje tajemné, téměř esoterické rozměry, divák je pozván do světa citu a nekonečné dynamiky světla. Volba barev se stává prostředkem k popsání atmosféry, jemná kombinace světla a stínu vytváří novou formu a podporuje představivost diváka. Postavy na plátně jsou zobrazeny typicky renesančním stylem a ve svých kombinacích s pozadím získávají na konečném dojmu monumentality a rovnováhy.
V roce 1499 byli ale Sforzové z Milána vypuzeni a Leonardo se vrátil zpět do Florencie.
V letech 1500–1507 pobýval ve Florencii. Z jara roku 1500 se Leonardo opět usídlil ve Florencii. Pobýval u matematika Pacioliho, pro jehož dílo o božské proporci a architektuře údajně měl ilustrovat. V nemocnici Panny Marie konal svá anatomická studia; zabýval se otázkou regulace řeky Arna ve spojitosti s vysoušením močálů. K otázce Sforzova pomníku se mohl vrátit až v roce 1503, kdy mu bylo uloženo vysokou radou města Florencie, aby v novém sále vládní budovy vymaloval obraz "Bitva u Anghiari". V letech 1503 až 1506 maloval obraz Mona Lisa, patrně jeden z nejslavnějších obrazů světového malířství.
V letech 1506–1513 působil opět v Miláně, 1513–1514 v Římě, kde žil v paláci Guiliana de‘ Medici (mladšího bratra tehdejšího papeže Lva X.) a jako jeho chráněnec dostával pravidelný plat, což bylo pro Leonarda, který se do té doby i přes svůj věhlas často potýkal s bídou, velmi vítaná změna. Řím byl tehdy jednou velkou bottegou a konkurence zde byla obrovská. Od roku 1516 až do své smrti žil ve Francii na pozvání krále Františka I.
Jeho dílo je obrovské a ovlivnilo umění i vědu na celém světě. A to i přesto, že značná část jeho výtvarných děl i vědeckých pojednání byla zničena. Výzkum jeho deníků stále probíhá.
Není známo žádné Leonardovo zachovalé architektonické dílo. Ve svých zápisnících zanechal mnoho plánů na nejrůznější budovy, ale pravděpodobně žádný z nich nerealizoval.
Jak již bylo řečeno výše, zúčastnil se roku 1487 neúspěšně soutěže na model kupole nad křížením milánského dómu. Ze zlomku početných analytických náčrtků se však dá tušit, že se Leonardo zaníceně zabýval teoretickým bádáním, jehož výsledkem měl být architektonický ideál.
Model jezdeckého pomníku Francesca Sforzy – samotný pomník, resp. jeho monumentální hliněný předobraz v nadživotní velikosti byl ještě před odlitím do bronzu zničen francouzskými vojáky při okupaci Milána.
Leonardo se během svého života pokusil sepsat několik knih o různých oblastech svého poznání. Jeho poznámky jsou však značně neucelené a roztříštěné. Literární odkaz Leonardův obnášející asi 7000 stránek byl později sebrán a dnes jej pod kodifikovanými názvy lze najít ve význačných galeriích či různých evropských knihovnách ale i u soukromých sběratelů (např. Bill Gates). Víme, že Leonardo připravoval veledílo o anatomii, malířství, přírodě, světlu a stínu. Bohužel však žádný z jeho poznámkových cyklů nedospěl k ucelenější a publikovatelné formě. Zajímavostí je, že psal levou rukou zrcadlově obráceně zprava doleva, což je neobvyklé nejen z pohledu jeho doby. 
Kdesi se Leonardo zmínil, že napsal 120 resp. 114 knih. Míněny jsou patrně poznámkové bloky, které psal florentským nářečím tedy jazykem obecným (volgare).
Značnou část svého života věnoval Leonardo studiu anatomie. Nezůstalo jen u lidské anatomie, v jeho náčrtcích můžeme nalézt i koně a jiná zvířata. Plánoval ostatně jako u většiny svých poznámek vydání souborného spisu. Leonardo získával vědomosti o stavbě lidského těla z četných pitev, které prováděl. Byl ovšem udán svými odpůrci, a tak byl jeho výzkum zakázán papežem Lvem X. Přesto svým studiem výrazně ovlivnil tehdejší anatomické a fyziologické názory.
Leonardovy rukopisy a kresby jsou od poloviny května 2007 zpřístupněny zdarma na digitálním archivu E-Leo, který založila Knihovna Leonarda da Vinciho ve Vinci financovaný společně Leonardovou knihovnou a Evropskou unií. Samotná knihovna založená v roce 1928 uchovává část jeho impozantního díla resp. mnoho tisíc svazků leonardovských monografií. Projekt E-Leo má adresu www.leonardodigitale.com.
Leonardovy vynálezy lze rozdělit do čtyř základních skupin:
Leonardo, fascinovaný fenoménem létání, vytvořil podrobné studie letu ptáků a plány na sestrojení několika létajících strojů, včetně helikoptéry poháněné čtyřmi lidmi (která by patrně nefungovala, neboť by začala celá rotovat) a lehkého rogala. V jeho poznámkách se též vyskytuje náčrt létacího stroje, na kterém stojí za povšimnutí precizně propracování koncového kormidla. 3. ledna 1496 neúspěšně vyzkoušel létací stroj, který sám sestrojil. Krom konstrukcí napodobujících křídla ptáků vytvořil též jednu podle netopýřích křídel. Ve svých poznámkách se též zabýval myšlenkou padáku, který však rozpracoval jen teoreticky. Jako pohon pro svoje létací stroje častokrát využíval lidskou sílu (např. pedály jako na kole), i když si uvědomoval, že to může fungovat jen teoreticky.
Vynalezl anemometr na zjišťování rychlosti větru, anemoskop na zjišťování směru větru, a inklinometr na kontrolu vodorovné pozice při letu.
Jeho deníky obsahují též několik vynálezů vojenského charakteru, jako např. kulomety, obrněný tank s lidským či koňským pohonem či klastrovou bombu, a to přesto, že pokládal války za nejhorší lidskou činnost. Zkonstruoval i ekvivalent bojového děla, které mělo možnost nastavení úhlu a výšky, bylo pohyblivé a využitelné v boji. Oprášil středověké náčrty a vylepšil beranidlo, které se dalo používat přímo na hradby měst.
Leonardem navržený tank vypadal jako obrovská kovová kobliha na kolech. Měl se řítit řadami nepřátel a rozrážet je, a zároveň krýt vlastní vojáky, ženoucí se za ním. A aby nepřítel věděl, a aby zaznamenal tuto hrůzu, měli střelci nahoře v kuželovité věži při postupu vpřed pálit ze střílen. Tank, chráněný kovovými pláty, mělo pohánět osm mužů, kteří by vměstnáni uvnitř točili klikou, jejíž pohyb by se přenášel na kola. V jednu chvíli Leonardo dokonce přemýšlel o tom, že by místo mužů nasadil do tanku koně, kteří by prostě jen cválali a jeli do bitvy. Nakonec tento nápad Leonardo zavrhl. Trvalo více než čtyři století, než lidé postavili tanky podobného typu. První tanky vyrazily do akce roku 1916 při bitvě na řece Somme během první světové války a postupovaly úplně stejně, jak to kdysi navrhl Leonardo - postupovaly po bitevním poli, ničily vše co jim stálo v cestě, a za nimi klusali vojáci, kterým sloužily tanky jako ochrana před nepřátelskou palbou.
Další vynálezy zahrnují ponorku, zařízení s ozubenými kolečky, které může být považováno za první mechanickou kalkulačku, a auto poháněné pružinovým mechanizmem. V čase svého pobytu ve Vatikánu naplánoval průmyslové využití sluneční energie pomocí parabolických zrcadel na ohřívání vody. Mimo těchto vynálezů vynalezl skafandr, ve svých studiích jej do detailů rozpracoval, i když v té době pozůstával jen ze zvonu na hlavu a plovacích ploutví. Až později domyslel kožený oděv určený na pobyt pod vodou. Také zkonstruoval vrtačku, která pozůstávala z hlavice, kolečkového mechanizmu a kliky, pomocí které se otáčela. K jedním z nejfuturističtějších vynálezů jeho doby patří bicykl. Zatímco v roce 1817 se začíná konstruovat první jízdní kolo (převody a řetězy byly dodány až v roce 1900) a celý proces výroby pomocí techniků, továren a podnikatelů trvá přes 80 let, Leonardo ho před čtyřmi sty lety dosáhl jediným skokem.
Leonardovým žákem byl velice zkušený a znalý Giovanni Antonio Boltraffio. Ten v roce 1500 namaloval pro kostel Milosrdenství u Bologne olejomalbu Madona s dítětem, sv. Jana Křtitelem, malého sv. Šebestiánem. Boltraffio jej signoval svým jménem s poznámkou, že je Leonardovým žákem. Udělal i jiné práce ve svém rodném Miláně a jinde.
Dalším žákem byl Marco Uggioni, který namaloval v kostele Santa Maria della Pace Smrt Panny Marie a Svatbu v Káni Galilejské.
Dalším Leonardovým žákem byl jeho adoptivní syn Salai, který neměl žádné výrazné výtvarné vlohy. Proto se spekuluje, že ho Leonardo přijal pouze pro jeho pěkný vzhled. Salai Leonarda mnohokrát okradl, ale jeho mistr byl k němu vždy velmi shovívavý.