Dějiny islámu

Počátky islámu jsou spojeny s působením arabského proroka Mohameda († 632) na Arabském poloostrově. Klíčová událost je tzv. hidžra roku 622, kdy Mohamed se svými přívrženci přesídlil z Mekky do Medíny. Islám se do počátku 8. století rychle rozšířil do velké části Středomoří díky islámské expanzi, vojenských výbojů arabských vyznavačů islámu. V čele ummy, obce muslimů, po smrti Mohameda stanuli chalífové, kteří byli zprvu voleni. Již zde došlo k rozkolu islámu na přívržence chalífů pokrevně spřízněných s prorokem (šíité) a většinové sunnity. Později v čele chalífátu stanuli členové rodu Umajjovců (661–750) sídlící v Damašku a Abbásovců (750–1258), kteří přesídlili do Bagdádu. Odstředivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se také projevily například vyhlášením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo chalífátu fátimovského v severní Africe (Maghreb). Do uspořádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkický rod Seldžuků, kteří prosadili nejvyššího světského panovníka, sultána (obdobu křesťanského císaře), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.
V období od 11. do 15. století se islámský svět již nevyznačoval expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím způsobem nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými vojsky (jimi nazývaná reconquista, znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberských Almorávidů a Almohadů. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu kurdský Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, které v polovině 13. století vystřídal Mamlúcký sultanát s vládci z kasty elitních otroků. Do vývoje východního Středomoří také zasáhly křížové výpravy, dvě století trvající snaha křesťanských vojsk o získání území Svaté země. V severovýchodní oblasti islámského světa hráli nejvýznamnější roli turkičtí vládci. Do konce 12. století to byla Seldžucká říše, která mimo jiné expandovala na úkor Byzantské říše, dočasně také například východněji položená Chórezmská říše. Od konce 13. století se zde začali prosazovat Osmané, kteří expandovali až na Balkán a roku 1453 dobyli Konstantinopol, čímž nejen zanikla Byzantská říše, ale také se islám rozšířil na práh Evropy a západokřesťanského světa. Do této oblasti také dočasně, ale velmi výrazně zasáhly výboje mongolských dobyvatelů, zejména Čingischán, který vyvrátil Chórezmskou říši a islám vyznávající Tamerlán, který na začátku 15. století dočasně oslabil Osmanskou říši.
Dějiny islámu můžeme rozdělit na následující období:
Předpokládá se, že Mohamed ibn Abdulláh byl obchodníkem, který, vzhledem k své práci, byl široce zcestovalý. Rané muslimské zdroje podávají zprávu o tom, že v roce 610, kdy bylo Mohamedovi čtyřicet let, měl, v průběhu meditace v jeskyni poblíž Mekky, vidění. Sám Mohamed později svým soukmenovcům popsal svou zkušenost jako návštěvu archanděla Gabriela, který mu nařídil zapamatovat si a recitovat verše, později uspořádané do koránu. Gabriel mu měl sdělit, že si jej Bůh (Alláh) vybral jako posledního proroka pro lidstvo. Později rozvinul své poslání proroka veřejným přednášením o striktním monoteismu a předvídáním Soudného dne pro hříšníky a nevěřící modloslužebníky, jakým byli například členové jeho kmene a jeho mekkánští sousedé. Mohamed byl úspěšným náboženským i politickým vůdcem. Nezavrhl zcela judaismus a křesťanství – dva další monoteistické systémy, známé v Arábii již dříve – řekl, že byl Bohem poslán, aby zdokonalil a dokončil jejich učení.
Jeho otec Abdulláh zemřel velmi brzy, stejně tak jeho matka Chalima, proto se o něj staral strýc Abú Tálib. V Mekce byly uctívány různé modly a různí bůžkové. Mekka byla spravována 10 kmenovými náčelníky. Mohamed se narodil do průměrného rodu Hášimovců. Nejmocnějším rodem v Mekce byli Kurajšovci. Mohamedův strýc Abú Tálib byl obchodníkem a své řemeslo naučil Mohameda. V 25 letech si bere Mohamed za manželku Chadžídžu.
17. den Rammadánu roku 610 prožívá Mohamed zjevení a stává se Božím poslem. Mohamed hlásal Boží poselství a řadil se k prorokům, jako byl Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Většina obyvatel Mekky odsoudila Mohameda a jeho stoupence pro šíření nového náboženství. První muslimové museli uprchnout z Mekky do Habeše.
Roku 622 Mohamed prchl se svými stoupenci z Habeše (z bezprostřední blízkosti Mekky) do Medíny. Tato událost se dnes nazývá hidžra a je počátkem muslimského letopočtu a kalendáře. Muslimský kalendář je lunární, nikoliv solární.
V Medíně pak Mohamed založil městský stát s první ústavou na světě.
Rozpory mezi muslimy v Medíně a Mekkou vedly k řadě válečných střetů:
Roku 632 Mohamed zemřel v Medíně.
Po Mohamedově smrti přechází místo nejvyššího představitele islámu na tzv. chalífu.
První čtyři chalífové byli přímí následovníci Mohameda, kteří byli za Mohamedova života Mohamedovými společníky. První 4 chalífové byli voleni, další chalífové již zavedli dynastický systém a odbočili tak od Mohamedových myšlenek.
První čtyři chalífové (období jejich vlády):
Abú Bakr pokračoval v Mohamedových výbojích a dále tak šířil islám mečem. Ovládl zbytek arabského poloostrova a pronikl do jižní Palestiny, která už náležela křesťanské Byzantské říši. Jeho nástupce Umar pronikl až do Damašku, porazil Byzantská vojska roku 636 v bitvě u Jarmúku a pokračoval ve výbojích nejen směrem do Malé Asie, ale také do zoroastriánské Persie. Tu z velké části ovládl už do roku 643 a poslední perský panovník Jazdkart III. byl po marném odporu roku 651 zabit v Mervu. Neobyčejně rychlý postup muslimských armád směřoval také do byzantského Egypta. Alexandrie byla dobyta roku 643, přičemž byla definitivně zničena i proslulá knihovna. První fáze muslimských výbojů byla z velké části dokončena za jeho nástupce Uthmána. Během jeho vlády byla definitivně dobyta Persie, ale jinak docházelo spíše k jednotlivým výpadům do Maghrebu, Byzance nebo na některé středomořské ostrovy. Za jeho vlády také vznikla první redakce Koránu. Za vlády jeho nástupce Alího pak došlo k trvalému rozštěpení muslimů na šíity a sunnity.
Nástup dynastie Umajjovců (661–750) ukončuje demokratický ráz chalífátu. Pátým chalífou a prvním umajjovským chalífou se stal Mu'a'wija. Šestým chalífou se stal Jazíd. Ten poráží Husajna (syna Alího) a jeho přívržence usilující o návrat voleného chalífátu v bitvě u Karbalá roku 680. Během byzantsko-arabských válek bylo roku 698 dobyto centrum byzantské moci v Africe Kartágo. Za vlády Umajjovců muslimské armády dobyly Maghreb, zničili Vizigótskou říši na Pyrenejském poloostrově a snažili se probojovat i do Francie, kde ale byli zastaveni Franky v bitvě u Tours roku 732. Urputně se snažili proniknout také do Byzance, nicméně byli v letech 717 až 718 poraženi před Konstantinopolí. Pronikání Arabů do stepí severně od Kavkazu zastavili Chazarové. Úspěšněji si počínali na východě, kde rozšířili svoje panství ve střední Asii a jejich armády překročily Indus. 
Nástupem dynastie Abbásovců začíná postupné dělení islámského území na malá království. Vyvraždění Umajjovců přežil Abd ar-Rahmán I., který založil Córdobský emirát ve Španělsku. Roku 751 v bitvě na řece Talas ve střední Asii porazili Abbásovci vojska čínské dynastie Tchang. V 9. století Arabové ovládli byzantskou Sicílii, Krétu a dalši středomořské ostrovy a roku 846 dokonce vyplenili Řím. 
Roku 1055 se seldžučtí Turci zmocnili Bagdádu a s ním i Abbásovského chalífátu. Mocensko-náboženský konflikt mezi šíitským Fátimovským chalífátem, který ovládal Severní Afriku, a sunnitskými seldžuckými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení.
Zájem o vědění (tzv. „ilm“) přerostl v obrovský vydavatelský průmysl a v budování obrovských veřejných knihoven (8.–15. stol.). Roku 970 Byla založena jedna z nejstarších univerzit na světě (univerzita, arabsky „džamíja“), džamíja Al Azhár v Káhiře.
"Kalám": racionální teologická filozofie čerpající z Koránu. S osvojením řecké filozofie dochází k vytvoření skupiny mu'tazilitů navazujících na řeckou filozofii a odtahujících se od racionálních teologů, což vedlo ke vzniku skupiny ašlarítů vyvracející řeckou filozofii. Takto vznikl spor mezi teology a filozofy, přičemž nakonec zvítězili teologové v čele s al-Ghazzálím (zemřel roku 1111).
Po staletích úspěšného šíření islámu a dobyvačného úsilí došlo v důsledku roztříštěnosti zastaralého mocenského systému k prvním vážným vojenským neúspěchům. Mezi ně patří postupná reconquista na Pyrenejském poloostrově a také První křížová výprava. Ta reagovala na žádost o pomoc byzantského císaře Alexiose I., protože po krvavé bitvě u Mantzikertu byla většina křesťanské byzantské Malé Asie dobyta muslimskými seldžuckými Turky. Důležité byly také jiné aspekty, především ochrana místních křesťanů, poutníků a svatých míst. Úspěšná křižácká výprava, která pomohla dobýt pro Byzanc část Malé Asie, byla dovršena dobytím Jeruzaléma roku 1099, při němž ale prý došlo k vyvraždění 70 000 civilistů (rolníků, žen a dětí z okolních vesnic, Židů, významných muslimských učenců, ale i ortodoxních (východních, pravoslavných) křesťanů).
Svědectví křižáckého kronikáře Raymunda d'Aguliers popisující křižácké vraždění v Jeruzalémě roku 1099:
„Oku se naskýtaly nádherné pohledy. Někteří z našich mužů (byli to ti milosrdnější) stínali hlavy nepřátel; jiní je stříleli šípy, takže padali z věží; další mučili nepřátele v plamenech. Na ulicích města byly k vidění hromady hlav, rukou a nohou. Člověk musel hledat cestu mezi lidskými a koňskými těly. To však byly zanedbatelné záležitosti ve srovnání s tím, co se dělo v chrámu Šalamounově, kde se obvykle konaly modloslužby. Co se tam stalo? Kdybych řekl pravdu, nikdo by mi neuvěřil. Spokojím se tedy s tím, že řeknu alespoň toto: v chrámu Šalamounově se jezdci na koních brodili po kolena a po uzdy v krvi. Vskutku, byl to spravedlivý a velkolepý úradek Boží, že toto místo mělo být naplněno krví nevěřících, neboť tak dlouho trpěl Bůh jejich rouháním.“ Na východním pobřeží středozemního moře pak vzniklo několik křižáckých států, které se ale brzy dostaly pod tlak jejich muslimských sousedů. Islámské armády se poté snažily dobýt tato území zpět a jejich úsilí vyvrcholilo dobytím Edessy a vyvražděním jejího latinského obyvatelstva roku 1144 (neověřitelné dobové zprávy mluvily až o 50 000 obětí). Druhá křížová výprava, kterou tento masakr vyvolal, ani další křížová tažení již nebyly tak úspěšné, takže byly i další křižácké státy postupně znovu dobyty muslimy. Poslední křižácká pevnost Akkon padla roku 1291.
Mezi další vojenské neúspěchy patří neuvěřitelně krvavé zpustošení Bagdádu Mongoly z roku 1258, načež Abbásovci přesidlují z Bagdádu do Káhiry. Ve druhé polovině 14. století a na počátku století 15. pak nejen muslimským světem otřásly výjimečně ničivé výboje už islamizovaného pokračovatele Mongolů Tamerlána. Dalším, spíše už symbolickým neúspěchem po staletích probíhající reconquistě na Pyrenejském poloostrově bylo dobytí Granady Ferdinandem Aragonským roku 1492. Naopak od 14. století sílí mohutná expanze osmanských Turků. Ti sjednotili Turky v Malé Asii, dobyli křesťanský Balkán a zlikvidovali zbytky Byzantské říše. Konstantinopol padla roku 1453, zmasakrovány byly tisíce křesťanů včetně posledního císaře Konstantina XI. a monumentální křesťanský chrám Hagia Sofia byl změněn na mešitu. Osmanská expanze pak pokračovala dál a říše dobyla také Levantu, severní Afriku nebo Hidžáz. Nejdéle od 17. století byla ovšem soustavně porážena evropskými armádami v čele s Habsburskou monarchií a stále výrazněji zaostávala za křesťanským světem. Nicméně se definitivně rozpadla až v důsledku 1. světové války. Mezi další významné muslimské říše patřil perský stát Safíjovců (16.–18. století), nebo Mughalská říše (16.–19. století). Zároveň do roku 1800 postoupila oblast ovládaná islámem v Africe až téměř k 10. rovnoběžce (linie Senegal, sever Nigérie, jižní Súdán) a na pobřeží Indického oceánu dosáhla dnešního Mozambiku.
Ve 20. století počet muslimů stoupl z 200 milionů v roce 1900 na 551 milionů v roce 1970. Na počátku 21. století populace muslimů dosáhla přibližně 1,6 miliardy. Demografická studie agentury Pew Research Center předpovídá, že v roce 2050 vzroste počet muslimů na 2,8 miliardy a budou tvořit přibližně 1/3 světové populace.