Islám

Islám (: ) je monoteistické abrahámovské náboženství založené na učení proroka Mohameda, náboženského a politického vůdce působícího v 7. století. Slovo "islám" znamená „podrobení se“ či odevzdání se Bohu (arabsky Alláh). Stoupenec islámu se nazývá muslim, což znamená „ten, kdo se podřizuje [Bohu]“. Počet muslimů je 1,57 až 1,65 miliardy, což z islámu činí po křesťanství druhé nejpočetnější náboženství světa.
Zakladatel islámu byl na začátku 7. století arabský obchodník Mohamed, kterého muslimové považují za posledního proroka. Muslimové věří, že Bůh Mohamedovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Mohamedovy činy a slova) považují za základní prameny islámu. Muslimové jsou povinni dodržovat pět pilířů islámu, tedy pět povinností, které muslimy spojují ve společenství, zahrnující jak pravidla uctívání, tak islámské právo ("šaría"). Dále vyvinulo tradici různorodých pravidel, která se dotýkají prakticky všech aspektů života muslima i celé společnosti, zahrnuje vše od bankovnictví, společenské solidarity, pravidel boje "(džihádu)" či postojů k životnímu prostředí. Islám bývá často kritizován za svou násilnou povahu ve vztahu k nevěřícím a omezování práv žen.
Téměř každý muslim je příslušník jedné ze dvou hlavních islámských větví, a to sunny (75–90 %) nebo šíity (10–15 %). Rozdělení, které vedlo k tomuto rozštěpení muslimské obce, nastalo v 7. století a jeho příčinou byla otázka nástupnictví ve vedení muslimské obce po smrti Mohameda. Islám je převládající náboženství v Severní Africe, na Blízkém a Středním východě a některých částech jihovýchodní Asie. Okolo 13 % muslimů žije v Indonésii, zemi s největší muslimskou komunitou vůbec, 25 % v Jižní Asii a 20 % na Blízkém východě, resp. arabských zemích. Početné muslimské komunity se nacházejí v Číně, na Balkáně, ve Východní Evropě a Rusku. Část muslimů také tvoří přistěhovalci v různých částech světa, např. v západní Evropě.
Základní knihou islámu je Korán, veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se ze 114 súr (skladeb – ty se dělí na jednotlivé áje, verše) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Podle muslimů kniha Korán představuje uzavření a zpřesnění poselství, které bylo lidem dáno. Dřívější poselství v Bibli bylo, dle muslimské víry, lidmi pokřiveno.
Muslimové věří, že Korán byl dán muslimům jako dokonalý a navždy neměnný text. Ten pak má být interpretován v původním smyslu, na rozdíl např. od Bible, která je vykládána dle kontextu a kritického myšlení. Pomocí při interpretaci jsou pak komentáře islámských autorit. Tato „neotřesitelnost“ Koránu zaručuje islámu pevné základy napříč dějinnými událostmi, neboť je tím prakticky potlačena jakákoliv možnost spekulace. Určité náznaky „chápání v kontextu“, lze pozorovat jen u Šíitů, nicméně prostor pro pochybování je i zde naprosto minimální. Tento fakt z velké části vysvětluje neúspěch uniformní arabské filosofie (zaniká již koncem 12. století) a proč jsou muslimové schopní i v moderní době odolávat kulturní relativizaci, která jinak postihla velkou část především křesťanského světa. Zároveň ale také nastoluje znepokojivé otázky, protože za neměnné a navždy pravdivé jsou tak brány i velmi kontroverzní pasáže Koránu (např. 9. súra).
Není jisté, zda byl Mohamed gramotný a jakého se mu dostalo vzdělání, ale jako obchodník pravděpodobně ovládal alespoň základy čtení a psaní. V počátku islámu se Korán tradoval především ústně a měl tak i větší hodnotu než písemné verze (také kvůli nedokonalosti arabského písma), neboť Korán je určen primárně k recitaci. Oficiální písemná verze (dnes všeobecně uznávaná) vznikla až v roce 656 n. l., tedy po smrti Proroka, a to tzv. Uthmánskou redakcí, zásluhou prvních chalífů. V komisi stáli např.: Zajdn ibn Thábit (jehož verze byla použita především), Saíd ibn al-Ás, Abdarrahmán ibn al-Hárith a Abdalláh ibn az-Zubajr (Kurajšovci). Za plně autentickou verzi Koránu se považuje výlučně ta arabská. Překlady však nejsou zakázány. Dále existovaly a dochovaly se tyto sbírky-verze Koránu (kodexy): Ubajje ibn Kaba (Sýrie), Abdalláha ibn Masúda (Kúfa), Abú Músy al- Ašarího (Basra) a Miqdada ibn Amra (Hims v Sýrii).
Hadísy obsahují soubor učení, výroků a činů Mohameda, které byly sesbírány po jeho smrti. Uvádí se vždy, kdo takto svědčil, a existuje-li více verzí jedné události, jsou uvedeny všechny. Hadísy slouží jako pomocný instrument k objasňování nejasných pasáží Koránu.
Počátky islámu jsou spojeny s působením arabského proroka Mohameda († 632) na Arabském poloostrově. Klíčová událost je tzv. hidžra roku 622, kdy Mohamed se svými přívrženci přesídlil z Mekky do Medíny. Islám se do počátku 8. století rychle rozšířil do velké části Středomoří díky islámské expanzi, vojenských výbojů arabských vyznavačů islámu. V čele ummy, obce muslimů, po smrti Mohameda stanuli chalífové, kteří byli zprvu voleni. Již zde došlo k rozkolu islámu na přívržence chalífů pokrevně spřízněných s prorokem (šíité) a většinové sunnity. Později v čele chalífátu stanuli členové rodu Umajjovců (661–750) sídlící v Damašku a Abbásovců (750–1258), kteří přesídlili do Bagdádu. Odstředivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se také projevily například vyhlášením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo chalífátu fátimovského v severní Africe (Maghreb). Do uspořádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkický rod Seldžuků, kteří prosadili nejvyššího světského panovníka, sultána (obdobu křesťanského císaře), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.
V období od 11. do 15. století se islámský svět již nevyznačoval expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím způsobem nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými vojsky (jimi nazývaná reconquista, znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberských Almorávidů a Almohadů. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu kurdský Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, které v polovině 13. století vystřídal Mamlúcký sultanát s vládci z kasty elitních otroků. Do vývoje východního Středomoří také zasáhly křížové výpravy, dvě století trvající snaha křesťanských vojsk o získání území Svaté země. V severovýchodní oblasti islámského světa hráli nejvýznamnější roli turkičtí vládci. Do konce 12. století to byla Seldžucká říše, která mimo jiné expandovala na úkor Byzantské říše, dočasně také například východněji položená Chórezmská říše. Od konce 13. století se zde začali prosazovat Osmané, kteří expandovali až na Balkán a roku 1453 dobyli Konstantinopol, čímž nejen zanikla Byzantská říše, ale také se islám rozšířil na práh Evropy a západokřesťanského světa. Do této oblasti také dočasně, ale velmi výrazně zasáhly výboje mongolských dobyvatelů, zejména Čingischán, který vyvrátil Chórezmskou říši a islám vyznávající Tamerlán, který na začátku 15. století dočasně oslabil Osmanskou říši.
V období od 16. století se rozsáhlé islámské oblasti dostaly pod správu velkých říší. V oblasti východního Středomoří to byla osmanská říše, v oblasti Persie říše Safíovských šáhů a na indickém subkontinentě Mughalská říše. Později se některé oblasti dostávali pod správu koloniálních mocností včetně oblasti Blízkého východu po rozpadu osmanské říše po první světové válce.
Ve 20. století počet muslimů stoupl z 200 milionů v roce 1900 na 551 milionů v roce 1970. Na počátku 21. století populace muslimů dosáhla přibližně 1,6 miliardy. Demografická studie agentury Pew Research Center předpovídá, že v roce 2050 vzroste počet muslimů na 2,8 miliardy a budou tvořit přibližně 1/3 světové populace.
Termín islámský svět má několik významů. V oblasti kultury se jedná o celosvětovou komunitu stoupenců islámu, neboli muslimů, která pojímá zhruba 1,6 miliardy lidí, tedy asi jednu čtvrtinu světové populace. Součástí této komunity jsou členové nejrůznějších kultur, národů a etnických skupin, jejichž jediným společným pojítkem je náboženství. V historickém či geopolitickém smyslu tento termín znamená státy, kde dominuje obyvatelstvo s muslimskou vírou, či kde má islám hlavní vliv v politické rovině.
Celosvětová muslimská komunita se také souhrnně nazývá "umma". Islám zdůrazňuje především jednotu a ochranu ostatních muslimů, přestože existuje několik odvětví islámské víry. Charakter islámského světa ovlivnily historicky zejména dva proudy: panislamismus a nacionalismus.
Dnes žije 1 miliarda muslimů v jižní a jihovýchodní Asii, 322 milionů na Blízkém východě a v severní Africe, 243 milionů v subsaharské Africe a 44 milionů v Evropě. Indonésie je stát s největším počtem muslimů; asi 205 milionů. Následují Pákistán se 178 miliony, Indie se 177 miliony, Bangladéš se 148 miliony, Egypt s 80 miliony, a Írán, Turecko a Nigérie s muslimskou populací 75 milionů v každé z těchto zemí.
Muslimská populace v Evropě se skládá z novodobých přistěhovalců do západní Evropy, například ve Francii tvoří 7,5% obyvatel, a dále pak ze starousedlých komunit na Balkáně z dob turecké expanze (slovanští Bosňáci a Pomaci, Albánci, Turci v Bulharsku), kde tvoří například 70% obyvatel Albánie a 30% populace v Makedonii, a v Rusku (Tataři v Povolží nebo Čečenci na Kavkaze). Starousedlá menšina Tatarů žije i v Polsku.
S islámem přicházejí české země častěji do kontaktu od 15. století v době expanze Osmanské říše na Balkán. Na počátku 16. století osmanští Turci ovládli dvě nejposvátnější místa islámu, Mekku a Medínu, a osmanští sultáni se od té doby považovali za chalífy, tedy vůdce celého muslimského světa, kteří mají povinnost šířit islám všemi možnými způsoby včetně džihádu mečem. Válek s Turky se ve službách uherských a habsburských panovníků zúčastnili například husitský válečník Jan Jiskra z Brandýsa, představitel českých stavů Vilém z Rožmberka, jehož švagr Mikuláš Zrinský zahynul při obraně pevnosti Szigetvár, mladý Albrecht z Valdštejna, český šlechtic Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, který velel obraně Vídně před Turky roku 1683, nebo císařský polní maršálek Adolf Schwarzenberg, který za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu získal do rodového znaku Schwarzenbergů pole s hlavou Turka, kterému vyklovává oči krkavec.
Z českých cestopisů pozdního středověku a raného novověku lze zmínit například cestopis "Cronica Boemorum," ve kterém Giovanni Marignoli líčí svoji cestu do Číny a věnuje prostor i muslimským zemím. Ve svém cestopise z roku 1505 "Putování ke Svatému hrobu" zprostředkoval Jan Hasištejnský z Lobkovic českému čtenáři řadu informací o islámu a jeho historii. Václav Budovec z Budova, který byl roku 1577 členem císařského poselstva k osmanskému sultánu, napsal polemický spis o islámu zvaný "Antialkorán". Obšírné informace o islámu podává ve svém cestopise Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Islám a život v Osmanské říši popisuje také Václav Vratislav z Mitrovic, který strávil několik let v tureckém zajetí.
Na moravské území vpadli Turci poprvé v roce 1599 v průběhu tzv. dlouhé turecké války. Roku 1663 podnikli Tataři z Krymského chanátu, od 15. století vazalové osmanského sultána, společně s Turky během osmansko-habsburské války několik vpádů na Moravu poté co padla strategická pevnost Nové Zámky na jižním Slovensku. Tehdy bylo odvlečeno do otroctví na 12 000 obyvatel Moravy. „"Čoskoro sa začalo ohavné neslýchané prznenie a znásilňovanie žien a panien,"“ napsal očitý svědek evangelický farář Štefan Pilárik o ženách, které odvlekli Tataři. Z unesených chlapců se mohli stát janičáři, což byli elitní vojáci a nejobávanější část osmanského vojska, kteří byli v dětství odebíráni z křesťanských rodin na základě tzv. „daně z krve“ a vychováni v muslimské víře. Odtud pochází české přísloví "poturčenec horší Turka".
Na vytlačování islámu z Evropy se podílel s českými zeměmi spjatý generál Laudon, který během osmé rakousko-turecké války v čele rakouské armády dobyl roku 1789 na Turcích Bělehrad. V těchto bojích se vyznamenal Laudonův pobočník a později slavný vojevůdce Jan Radecký z Radče. Češi sloužící v rakouské armádě potlačovali povstání bosenských muslimů proti „nevěřícím“ okupantům, které vypuklo poté co se Bosna a Hercegovina stala roku 1878 protektorátem Rakousko-Uherska. Přepadení rakouských vojáků místními muslimy u města Maglaj, které se změnilo v krveprolití, dalo hovorové češtině slovo „maglajz“. Místní muslimové nebrali ohledy na běžné válečné zvyklosti, nebrali zajatce a vojákům uřezávali v duchu domácích muslimských zvyklostí hlavy, nosy, uši a další části těla.
V období romantismu v 19. století se objevuje zájem o orientální kulturu a také o islám. Na přelomu století po islámském světě cestovali čeští orientalisté jako Alois Musil, který během první světové války působil mezi beduínskými kmeny v Arábii a stal se protivníkem svého slavnějšího kolegy Lawrence z Arábie. Roku 1912 se stal islám oficiálně uznaným náboženstvím na území Rakouska-Uherska, jednalo se o vstřícný krok vůči muslimům v Bosně, která tehdy byla monarchií anektována. "Ústředí muslimských náboženských obcí" funguje od roku 1991 a v roce 1998 byla otevřena první mešita, a to v Brně, a o rok později i v Praze. V roce 2011 se při sčítání lidu k islámu přihlásilo 3085 osob.
Mezi objekty kritiky patří m.j. morální stránka proroka Mohameda, a to jak v jeho veřejném, tak i osobním životě. Otázky týkající se pravosti a morálky Koránu, islámské svaté knihy, jsou kritiky také diskutovány. Jiné kritiky se zaměřují na otázku lidských práv v dnešních islámských státech a postavení žen v islámském právu a praxi.
V návaznosti na nedávný trend multikulturalismu byl kritizován vliv islámu na schopnost, resp. neschopnost asimilace muslimských přistěhovalců na Západ.
Saúdská Arábie čelí kritice za šíření "wahhábismu", což je sunnitská fundamentální forma islámu a státní ideologie Saúdské Arábie. Striktní interpretací "wahhábismu" se inspirovala mnohá islamistická hnutí jako je Islámský stát v Sýrii a Iráku, Kavkazský emirát, syrští povstalci z Fronty an-Nusrá, teroristická organizace Al-Káida, nebo Tálibán. "Wahhábismus" začal expandovat v 70. letech, když Saúdové využili svých příjmů z prodeje ropy na sponzorování výstavby mešit a madras po celém světě a na šíření své radikální a netolerantní interpretace islámu.
Islám, judaismus a křesťanství jsou monoteistická a prorocká náboženství. Arabské slovo Alláh je příbuzné hebrejskému Eloah, které se vyskytuje ve Starém zákoně.
Muslimové nepovažují Mohameda za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím. Přesto je islám od křesťanství i judaismu zásadně odlišný. Každý Mohamedův následovník se musí v první řadě podvolit Aláhovi a jeho vůli. V rámci toho je hlásán naprostý fatalismus, takže každý krok lidské bytosti je předurčen Aláhem a vše co se stane je jeho dílem (to má velký vliv na lidskou motivaci a na absenci individuality). Ze stejného důvodu islám nepracuje ani s konceptem svobodné vůle. Základní text islámu – Korán – je považován za absolutní neměnnou pravdu, takže v souvislosti s předchozím není v islámu místo nejen pro zpochybňování zjevení uvedených v Koránu, ale ani pro kritické myšlení jako takové. Zjevené texty však podléhají určité interpretaci (výrazněji u šíitů) a v různé míře jsou též v interakci s kulturními vzorci kultur, ve kterých se šíří. Tomu odpovídá nejen existence různých směrů a škol islámu, ale také praxe v různých zemích.
Někteří křesťanští teologové příslušnost islámu k abrahámovským náboženstvím interpretují tak, že muslimové věří ve stejného Boha jako obě starší náboženství , jiní to ovšem zpochybňují či ostře odmítají.