Wolfgang Amadeus Mozart

Wolfgang Amadeus Mozart, jméno podle křestního záznamu Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart (27. ledna 1756, Salzburg – 5. prosince 1791, Vídeň) byl klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos; geniální hudebník, který za svého života složil 626 děl světského i duchovního charakteru – opery, symfonie, koncerty, komorní hudbu, mše a chorály.
Ve svém dětství koncertoval po celé Evropě. Poté, co opustil pozici dvorního skladatele v Salzburgu, nenalezl již přes svou proslulost stálé placené místo pro zajištění existence své rodiny. Nechtěl sloužit jako lokaj aristokratické společnosti a přál si zůstat svobodným umělcem. Mezi jeho nejproslulejší díla se řadí opery "Figarova svatba" a "Don Giovanni" a jeho poslední monumentální, i když nedokončený opus, zádušní mše "Requiem d moll" (KV 626).
Narodil se 27. ledna 1756 v Salzburgu jako nejmladší ze sedmi dětí Leopolda a Anny Marie Mozartových. Ze všech sedmi sourozenců se však dospělosti dožili jen Wolfgang a jeho o čtyři a půl roku starší sestra Maria Anna, přezdívaná Nannerl. Za předčasná úmrtí Wolfgangových sourozenců mohly především dětské nemoci a špatná hygiena.
Rodiče mu dali následující křestní jména: Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus.
Theophilius/Theofilus, také Gottlieb či Amadeus jsou překlady téhož jména, které v češtině známe jako Bohumil. Není doloženo, že by Mozart sám kdy používal své nyní běžné druhé (v původním pořadí ovšem čtvrté) křestní jméno ve formě "Amadeus". Původní jména "Wolfgangus" a "Theophilus" si sám upravil na Wolfgang Amadé a tak se i podepisoval. Během cest po Itálii se nazýval "Wolfgango Amadeo". Jako Amadeus se sám označil jen v žertu ve třech dopisech.
V dětství cestoval s celou rodinou na dlouhých hudebních turné po metropolích celé Evropy. Při tehdy tři roky trvajícím turné po západní Evropě navštívili severní Německo, Nizozemí, Paříž, dále Londýn, Haag a znovu Paříž, jižní Francii a Švýcarsko. Jeden koncert odehrál i v Bratislavě. V Anglii se seznámil s Johannem Christianem Bachem, který mu pomáhal dále se zdokonalovat ve hře na klavír, a poznal z blízka prostředí italské opery. Wolfgang (rodiče jej nazývali "Wolferl", v překladu „vlček“) a jeho sestra Nannerl byli na turné představováni jako zázračné děti.
Později podnikl, tentokrát už pouze se svým otcem, studijní cesty po Itálii. Pomocí otcových známostí získával od šlechtických příznivců objednávky na nové opery. V Itálii poznal italský hudební styl, jež byl tehdy uznáván za jediný a dokonalý, a zkomponoval dvě typicky italské opery: "Mithridates, král pontský" ("Mitridate, re di Ponto") a "Lucio Silla"; dále serenádu "Ascanius v Albě" ("Ascanio in Alba"). Během italské cesty se zhoršil jeho vztah k otci. Po návratu z Itálie navštívil Vídeň a Mnichov, kde se konala premiéra jeho opery "Zahradnice z lásky" ("La finta giardiniera").
Mozart se vyznačoval fenomenálními schopnostmi od svého útlého dětství. Skládal již v pěti letech. Hrál na klavír a na housle. Spolu s otcem a sestrou koncertoval a předváděl svá raná díla před evropskou šlechtou. V 17 letech byl zaměstnán jako dvorní skladatel v Salzburgu, sídelním městě Salzburského arcibiskupství. Stal se však brzy nesoustředěným a hledal lepší místo.
Od května roku 1767 ve Vídni vypukla epidemie černých neštovic, která se nevyhnula ani císařské rodině. Mozartovi se v té době ve Vídni nacházeli, otec Leopold Mozart chtěl u příležitosti svatby v císařské rodině uplatnit nadání své i svých dětí a vydělat peníze. Když se místo svatby konal v císařské rodině pohřeb, otec Leopold Mozart, spolu s dcerou Nannerl a jedenáctiletým synem Wolfgangem, se rozhodl odjet nejprve do Brna, kam přijeli 24. října 1767, ale protože moravská šlechta byla v té době na svých venkovských statcích, odjeli do Olomouce. Tam se 26. října ubytovali v tehdejším hostinci „U Černého orla“ (dnes Hauenschildův palác), kde ještě téhož večera u malého Wolfganga propukly příznaky choroby. Avšak již 28. října nabídl kapitulní děkan hrabě Leopold Antonín Podstatský Leopoldu Mozartovi svého lékaře a ubytování rodiny v paláci, kde jim vyčlenil dva pokoje ve své rezidenci v kapitulním děkanství. Na kapitulním děkanství se kolem Mozartových vytvořil přátelský okruh zejména církevních hodnostářů: rodinu navštěvovali například tehdejší biskupský ceremoniář Jan Leopold Hay, olomoucký kanovník Matyáš František Chorinský a kroměřížský probošt Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (všichni pozdější biskupové), kanovníci Jan Leopold Post, Johann Baptist Grimm nebo student teologie Josef Tonsern. Mladý Wolfgang se v příjemném prostředí paláce poměrně rychle natolik zotavil, že mohl opět komponovat (složil zde mj. 6. symfonii F dur). Poté odjeli Mozartovi 23. prosince 1767 do Brna, kde byli ubytováni ve Schrattenbachově paláci a koncertovali dne 30. prosince v tehdejší Taverně (dnešní Redutě). Z Brna odjela rodina 9. ledna 1768 zpět do Vídně.
Svou první skladbu složil ve svých 5 letech. Nějakou dobu strávil Mozart v rodném Salzburgu, ale brzy byl propuštěn z arcibiskupské služby a odjel na podzim roku 1777 s matkou na další turné po Evropě. Projel několik německých metropolí, a když se mu nepodařilo získat místo v Mannheimu, tehdejším hudebním centru, odcestoval i se svou matkou do Paříže. Mozartova matka Anna Maria se však v Paříži nakazila tyfoidní horečkou a za čtrnáct dní zemřela.
Do Salzburgu se Mozart vrátil v lednu 1779 na místo varhaníka. Během dvou let působení v Salzburgu zkomponoval kromě obvyklých skladeb souvisejících se službou u dvora také několik oper pro kočovné divadelní společnosti a divadlo v Mnichově. Mozart život v Salzburgu špatně snášel. Jako poddaný suverénního vládce Salzburského arcibiskupství ("Fürsterzbistum Salzburg") usiloval o propuštění ze služby. Této žádosti však arcibiskup Hieronymus von Colloredo nevyhověl, takže do Vídně Mozart uprchl ilegálně.
Během návštěvy Vídně v roce 1781 opustil Mozart o své vůli pozici dvorního skladatele v Salzburgu, což vedlo k téměř definitivní roztržce s otcem Leopoldem. Rozhodl se zůstat v hlavním městě, kde se rychle proslavil. Mozart obvykle pracoval dlouho a tvrdě, dokázal skladby dokončit závratnou rychlostí s blížící se dobou termínu. Během následujících roků ve Vídni složil velký počet symfonií, koncerty pro různé sólové nástroje (především pro klavír a housle), mše a několik oper.
Ve Vídni se Mozart zapojil do pokrokářských kruhů. Jeho tvorba byla součástí tehdejších pokusů o vytvoření původní německé opery, včetně zpěvu v jazyku země, tedy němčině. Německá opera měla nahradit italské umění, považované za elitářské. Tak vznikla zpěvohra "Zaide" a dnes velmi oceňovaná opera "Únos ze serailu" ("Die Entführung aus dem Serail").
4. srpna 1782 se ve Vídni u sv. Štěpána Mozart oženil s dcerou své bývalé bytné Constanze (Konstancií), rozenou Weberovou. Sňatek se setkal s odporem otce Leopolda a sestry Marie Anny. Dovršila se tím roztržka, která vznikla již při Mozartově konfliktu s arcibiskupem Colloredem a jeho odchodu do Vídně. Leopoldu Mozartovi se také naprosto nezamlouval synův rozmařilý způsob života a neschopnost dobře hospodařit s často značnými příjmy.
Během prvních dvou let dosáhl Mozart ve Vídni vrcholu své tvorby, což se projevilo i na jeho příjmech. Po porodu prvního dítěte Raimunda, jenž však zemřel dva měsíce po narození, odjeli Mozart a jeho manželka do Salzburgu. Mozart zamýšlel představit Constanzi otci a sestře. K usmíření v rodině však nedošlo.
Dva roky po narození druhého syna Carla Thomase (* 21. září 1784), který se dožil poměrně vysokého věku, porodila Konstance dalšího syna Johanna Thomase. Ten však zemřel velmi záhy. Dcera Theresia zemřela jako půlletá a Anna Maria ještě v den porodu. Teprve v pořadí šesté dítě, syn Franz Xaver, narozený krátce před Mozartovou smrtí (* 26. července 1791), se dožil dospělosti (zemřel však dříve než jeho starší bratr Carl Thomas).
V roce 1785 Mozart vstoupil do vídeňské zednářské lóže „Dobročinnost“ ("Zur Wohltätigkeit"). Mezi lety 1786 a 1791 vznikly Mozartovy čtyři nejslavnější opery. Nejprve to byla "Figarova svatba" (1786) a rok poté "Don Giovanni". "Figarova svatba" je zhudebněním politicky kontroverzní komedie francouzského dramatika Beaumarchaise, k jejímuž prvnímu uvedení ve Vídni dal svolení sám císař Josef II. Autorem libret obou slavných oper byl Ital Lorenzo da Ponte a obě byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze. Operu "Don Giovanni" Mozart v Praze dokončil a dostalo se jí zde ve Stavovském divadle dne 29. října 1787 prvního provedení, kterému byl Mozart osobně přítomen. Mozartův tehdejší triumf v Praze pomohl ke zmírnění jeho finančních problémů.
V Praze se Mozart ubytoval u manželů Duškových, skladatele Františka Xavera Duška a jeho manželky, pěvkyně Josefíny Duškové. Místem jeho pobytu jak v říjnu 1787 tak opět v roce 1791 byla Duškových vila Bertramka na Smíchově, který tehdy ještě nepatřil mezi pražská města. Manželé Duškovi zůstali spřáteleni s Constanzí Mozartovou i po smrti jejího muže.
Po prvním návratu z Prahy (1787) byl Mozart přijat do služby u dvora, což mu zvýšilo příjmy, ale přesto se pro svůj nákladný způsob života nadále potýkal s finančními obtížemi, které musel překlenovat půjčkami. V roce 1789 podnikl tříměsíční turné po severním Německu, ale ani to nebylo příliš výnosné. Po smrti císaře Josefa II. v roce 1790 zreorganizoval jeho bratr a nástupce Leopold II. dvorní život, to se však Mozarta finančně příliš nedotklo. Velmi náročné bylo tehdy uhrazení nákladů na léčení manželky Constanze v lázních Baden u Vídně. Doposud prodělané porody a nervové otřesy způsobené ztrátou čtyř dětí jí značně podlomily zdraví.
Dne 6. září 1791 měla opět ve Stavovském divadle v Praze premiéru Mozartova další opera "La clemenza di Tito", složená pro slavnostní korunovaci Leopolda II. na českého krále.
V téže době Mozart získal objednávku na novou italskou operu, jejíž libreto původně odmítl Antonio Salieri, Mozartův konkurent, s názvem "Così fan tutte" („Takové jsou všechny“). Podle romantické fabulace 19. století byl Salieri Mozartovým protivníkem, údajně na něho žárlil, záviděl mu jeho genialitu a měl dokonce zavinit jeho smrt. Historická pravda je odlišná. Přestože byl Mozart bezesporu mnohem nadanější hudebník, měl Salieri větší úspěch u současníků. Zastával také velmi prestižní a výnosnou funkci ředitele divadla a dvorního kapelníka, protože jako Ital se těšil přízni dobové módy, která upřednostňovala Italy a italský styl opery. Za takové situace mohl spíš Mozart žárlit na svého protežovaného italského soka, zejména když Antonio Salieri často dostával přednost před Mozartem při objednávkách nové opery pro císařský dvůr. Přesto mezi nimi nebylo nijak silné nepřátelství.
V září roku 1790 uvedl Mozart operu "Così fan tutte" ve Frankfurtu nad Mohanem a podnikl další koncertní turné. Rovněž složil několik menších komorních děl a také zpěvohru (či operu) "Kouzelná flétna" ("Die Zauberflöte)" na libreto svého přítele Emanuela Schikanedera v německém jazyce. Toto okamžitě velmi populární dílo bylo poprvé provedeno 30. září roku 1791 v tehdy předměstském Divadle na Vídeňce ("Theater an der Wien"), jehož ředitelem byl Schikaneder. Ačkoli se "Kouzelná flétna" na první pohled jeví jako pouhá pohádka, obsahuje řadu zednářských a společensky radikálních motivů.
Krátce před svou smrtí započal Mozart kompozici slavného "Requiem", které však napsal sám jen asi ze dvou třetin. Po jeho smrti oslovila vdova Constanze Mozartová postupně několik hudebníků, kteří však přispěli k dokončení díla minimálně, až se Requiem dostalo do rukou skladatele Franze Xavera Süssmayra. Süssmayr použil všechny Mozartovy originální partitury, které se dochovaly. Sám zkomponoval nový materiál pro další části (jako např. zbytek „Lacrimosa“). Zopakoval, resp. znovu použil Mozartovy motivy z „Introitus“ a „Kyrie“ a Requiem dovedl do finálního, dnes známého pojetí. Později ovšem byla jeho práce mnoha odborníky kritizována. V roce 1971 předložil hudebník Franz Beyer kompletně přepracovanou verzi "Rekviem", ve které upravil Süssmayrovy nástrojové hlasy (instrumentaci) a opravil některá problematická místa Süssmayrova zpracování, zvláště v části „Lacrimosa“. Jeho verze celého díla byla uznána mnoha znalci jako kongeniální a uvedena a nahrána význačnými dirigenty Leonardem Bernsteinem, Nikolausem Harnoncourtem a Nevillem Marrinerem.
Mozart složil během svého krátkého života neuvěřitelných 626 děl: symfonie, komorní hry, opery a sborové skladby. Je dlouhodobě jedním z nejpopulárnějších klasických skladatelů a jeho vliv na vývoj hudebního umění je hluboký. Ludwig van Beethoven skládal své vlastní rané práce ve stínu Mozarta a Joseph Haydn napsal, že „potomci neuvidí takový talent znovu za 100 let.“
Na podzim roku 1791 se Mozart nakazil infekční nemocí a 5. prosince 1791 ve Vídni zemřel. Své poslední dílo "Requiem" již nemohl dokončit. To učinil až jeho žák, Franz Xaver Süssmayr, na výzvu Mozartovy ženy Constanze. Brzo se objevily spekulace, podle nichž byl Mozart otráven a jako nepohodlný odstraněn. Z tohoto domnělého zločinu byl často obviňován Antonio Salieri, domněnky však nebyly nikdy potvrzeny a neexistují pro ně absolutně žádné důkazy ani indicie.
Pro nedostatek peněz bylo Mozartovo mrtvé tělo pohřbeno do „všeobecného jednoduchého hrobu“ (nikoliv do hromadného hrobu pro chudé), který se však nedochoval. Na vídeňském hřbitově Sankt Marx ("Sankt Marxer Friedhof") v dnešním 3. městském okrese Landstrasse (je součástí Vídně teprve od roku 1850), kde byl Mozart pohřben, byl však pro něho postaven památník.
Také okolnosti Mozartova pohřbu jsou dodnes předmětem zkoumání a dohadů. Mozartova mrtvola zůstala do druhého dne v bytě. Pak byla v rakvi přepravena do postranní kaple vídeňské katedrály Svatého Štěpána, kde se 6. nebo 7. prosince 1791 konal smuteční obřad. Poté se pohřební průvod vydal směrem ke hřbitovu. Na tehdejší hranici města (dnes pouze 1. okres Vnitřní město) průvod skončil, jak tehdy bylo zvykem. Podle některých zpráv jen hudební skladatel Johann Georg Albrechtsberger a jeho rodina rakev doprovodili až přímo ke hřbitovu. Poté byla rakev s mrtvým Mozartem ponechána v márnici. Samotný pohřeb se konal beze svědků asi až po 48 hodinách, tedy snad 8. prosince 1791, což byla předepsaná lhůta, aby se zamezilo pochování zdánlivě mrtvých zaživa. Mozartovým hrobníkem byl jistý Simon Preuschl, který rakev uložil do hrobu nijak neoznačeného, ani křížem ani jinak.
Mozartova vdova Constanze zůstala po jeho předčasné smrti krátce bez finanční podpory. Dluhy, které po Mozartovi zůstaly, a náklady na živobytí své a dvou synů mohla pak nějakou dobu krýt díky penzi, kterou jí udělil císař Leopold II. Ten také velkoryse přispěl na výtěžek benefičního koncertu ve prospěch Mozartových pozůstalých. Později se Constanze Mozart podruhé provdala za dánského diplomata a spisovatele Georga Nissena.
Mozartův fyzický vzhled popsal jeho přítel, tenorista Michael Kelly: „Wolfgang byl pozoruhodně malý muž, velmi hubený a bledý, s až přespříliš velkým množstvím pěkných světlých vlasů.“ Jeden z prvních Mozartových životopisců Niemetschek napsal: „Nebylo na jeho fyzickém vzhledu nic zajímavého, byl malý a jeho tvář kromě jeho obrovských, pronikavých očí neznačila žádné známky geniality.“ Jeho pleť na obličeji byla zjizvená z dětství od neštovic. Miloval elegantní oblečení. Kelly si vybavoval vzpomínky na něj při zkoušce: „Byl na pódiu se svým sytě červeným frakem a zlatým krajkovaným kloboukem, udával tón hudby orchestru.“ O jeho hlasu později jeho žena Constanze napsala: „Měl tenor, spíše tlumený když hovořil a jemný ve zpěvu, ale když ho něco rozčílilo, nebo bylo nutné být přísný, zněl energicky a silně.“
Wolfgang Amadeus Mozart je považován za jednoho z největších skladatelů klasické hudby všech dob. Dílo W. A. Mozarta je katalogizováno a každá skladba nese označení katalogu KV a pořadové číslo.
Nejlepší nahrávka díla W. A. Mozarta je jednou za dva roky oceněna cenou Wiener Flötenuhr.
Na nekomerčním projektu Musopen postupně přibývají volně šiřitelné (pod public domain licencí) Mozartovy skladby, které nahráli a zpracovali přední světoví hudebníci.