Fridrich II. Štaufský

Fridrich II. Štaufský (někdy podle originálu "Friedrich", ve starší literatuře "Bedřich", plným jménem "Fridrich Roger", 26. prosince 1194 Jesi u Ancony – 13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.
Fridrich Štaufský se snažil obnovit původní antické římské impérium a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy však skončily nezdarem a Sicílie se stala centralizovanou monarchií, v níž vládl panovník pověstný svým despotismem. Fridrichova náklonnost k islámské kultuře a její znalost roku 1229 značně dopomohla ke znovuzískání Jeruzaléma diplomatickou cestou, se svými muslimskými protějšky si pravidelně korespondoval. Podporoval rozvoj umění a věd, založil v Neapoli univerzitu, jež měla vzdělávat nové státní úředníky – jde o první státní univerzitu, jež nebyla podřízena církvi. V roce 1227 se dostal do dlouhodobého sporu s církví, která jej nazývala Antikristem, byl opakovaně exkomunikován. Tento spor pramenil z Fridrichova přesvědčení, že je univerzálním vládcem celého křesťanského světa, církevní hierarchie si však tento nárok osobovala rovněž. Fridrich se považoval být na zemi tím, čím je Bůh na nebesích.
Fridrich Roger byl synem římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie normanské princezny Konstancie. Na svět přišel za velmi nestandardních okolností – vzhledem k tomu, že jeho matka byla již v pokročilém věku (40 let) a o otci se tvrdilo, že je neplodný, panovala obava, že porod bude jen fiktivní a následníkem se stane podvržené dítě. Proto bylo na náměstí v italském městě Jesi postaveno pódium s otevřeným stanem, v němž Konstancie porodila za sledování davu lidí a účasti kardinálů a biskupů. Při křtu dostal Fridrich jména po svých dědech z otcovy i matčiny strany, císaři Fridrichu I. Barbarossovi a prvním sicilském králi Rogeru II.
Dědicem sicilských držav se stal již jako sotva tříleté pachole, neboť jeho otec 28. září roku 1197 zemřel na malárii. Proto ho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III., první roky svého osamělého života byl však v péči otcova bývalého důvěrníka Markvarta z Annweileru. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou.
Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře zván "Stupor mundi" (div světa) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také "emír", "pokřtěný sultán" či "sultán z Acera".
Římským králem byl Fridrich korunován ještě za života svého otce roku 1196, ve svých dvou letech. Jindřich VI. však zemřel již o rok později a králem se i pro šířící se zvěst o chlapcově úmrtí po nezbytných vyjednáváních stal bratr zemřelého Filip Švábský. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český kníže Přemysl Otakar I., který získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, potvrzeného navíc i papežem Inocencem III. Roku 1208 byl Filip Švábský zavražděn a zdálo se, že v říši nastane klid. Avšak nestalo se tak. Ota Brunšvický se nechal korunovat císařem a zamířil s vojskem do sicilského království, kterého chtěl dobýt a definitivně pokořit štaufskou dynastii. Papež, jeho dosavadní příznivec a Fridrichův poručník, se od něj odvrátil, přidal na stranu svých bývalých úhlavních nepřátel a přivítal, že opozice v říši začala pomýšlet na nastolení jeho svěřence zvaného "dítě z Apulie" na římský trůn.
Fridrich byl znovu zvolen římským králem na sjezdu v Norimberku, a to za vydatného přispění Přemysla Otakara I. Císař Ota Brunšvický Přemysla za podporu nepřítele sesadil z českého trůnu, a tak byl další osud české země úzce závislý na Fridrichovu prosazení se v říši. Štaufský tábor se rychle rozrůstal.
Na cestě do německých částí Říše se „holobrádek z Apulie“, jak jej nazval Walther von der Vogelweide, zastavil v Basileji a zde vydal v září 1212 svému skalnímu přívrženci Přemyslu Otakarovi I. listinu, známou dnes jako Zlatá bula sicilská. Tento závažný dokument zajistil českému království výsadní postavení v rámci Svaté říše římské, jeho panovníkovi pak dědičný královský titul; český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech.
Papež Inocenc III. obdržel výměnou za podporu Fridricha souhlas s tím, že jmenování biskupů a opatů je záležitostí ryze církevní. Světská moc měla rovněž podpořit boj proti kacířství. Soulad s novým papežem Honoriem III. byl demonstrován i císařskou korunovací roku 1220 a papežským dispenzem ke sňatku.
Fridrich získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v štaufském Chebu. Přemyslův příklon k Fridrichovi výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců.
V polovině dvacátých let však vztahy mezi císařem a pražským dvorem ochladly. Příčinou bylo zrušení zasnoubení Fridrichova dospívajícího syna Jindřicha a Přemyslovy dcery Anežky. Český král o tento sňatek velmi stál a Anežka v tu dobu již několik let žila na vídeňském dvoře rakouského vévody Leopolda. S potupou se musela mladičká Přemyslovna vrátit domů. Roku 1225 se Jindřich oženil s Markétou Babenberskou. Tuto urážku pomstil český král vpádem do Rakous. K vojenskému střetnutí se Štaufy však nedošlo a v Praze neuspěl ani papežský legát, hledající podporu pro případného vzdorocísaře.
Za Fridrichovy vlády se stala základnou říšské moci jižní Itálie a říšský majetek na německém území byl rozprodáván, aby král získal práva v Itálii, což vyústilo ve značné ztráty říšských práv severně od Alp. Roku 1232 Fridrich potlačil vzpouru svého syna Jindřicha a zároveň jeho pokus o zvrácení prodeje práv v Německu. Od poloviny třicátých let vedl Fridrich tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a s papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a přílišnému rozšíření pravomocí měst.
K rozkolu mezi císařem a papežem Řehořem IX. došlo po nástupu Řehoře na uprázdněný svatý stolec roku 1227. Papežství chtělo potvrdit svou moc křížovou výpravou do Levanty. Fridrich kruciátu přislíbil již roku 1215, poté však tažení odkládal, neboť potřeboval upevnit svou vládu na Sicílii. Na výpravu se vydal až roku 1227, tažení však bylo brzy přerušeno, když účastníci začali hromadně podléhat epidemii. Nespokojený papež proto vyhlásil nad císařem klatbu a vyzval říšská knížata k boji proti Štaufům. Tento postoj papež nezměnil ani poté, co Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a vyjednal se sultánem Al-Kamilem odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jaffy. Během návštěvy Jeruzaléma si prohlédl muslimské památky a Skalní dóm. Smlouva se sultánem učinila z Jeruzaléma město otevřené pro křesťany, židy i muslimy, tento pakt však církev považovala za zradu, neboť Jeruzalém měl být osvobozen krví prolitou křižáky.
Roku 1229 pak Fridrich sám sebe za asistence templářů korunoval jeruzalémskou korunou, přestože byl v té době exkomunikován. Křížová výprava Fridrichovi žádné zisky nepřinesla, Levantu musel opustit poté, co byla Sicílie napadena papežskými vojsky a dobyla Neapol. Papeže zejména popudilo, že Fridrich povolil na svém území islámskou bohoslužbu a také jej pobouřila císařova muslimská kolonie v Luceře. V roce 1239 papež Řehoř IX. sepsal seznam Fridrichových provinění, mezi nimiž figurovalo mnoho tvrzení dokládajících císařovu vlažnou víru v Boha a exkomunikoval jej.
Fridrichův obhájce Petr della Vigna nazval papeže nepřítelem míru, Antikristem a rudým koněm z Apokalypsy. Ostatní vládci zachovali ve sporu neutralitu. Samotný Fridrich si předsevzal "změnit církev k lepšímu".
V roce 1240 se císaři podařilo zlomit guelfské Viterbo a se svou armádou ohrožoval samotný Řím, který zachránilo procesí s relikviemi svatých a papežská výzva k obraně města. Fridrichovi se do obléhání nechtělo a své vojáky stáhl. O pět let později císaře na lyonském koncilu papež Inocenc IV. exkomunikoval jako kacíře společně s vyhlášením, že kdokoli bude Fridricha podporovat, dočká se okamžité exkomunikace také. Ke koncilu nebyli povolání žádní svědci a ke slovu se nedostal ani císařův obhájce Taddeo da Suesa.
Svatý otec sesadil Fridricha z trůnu, vyzval kurfiřty k nové volbě a dal podnět ke křížové výpravě vedené proti Fridrichovi. Fridrich odpověděl manifestem "Illos felices".
Fridrich omezil svou vládu zejména na území v Itálii, do událostí za Alpami úplně přestal zasahovat. Jeho vláda tak sice byla nesena duchem obnovy císařské moci, ale skutečným důsledkem jeho panování bylo další oslabení moci římského císaře. V tomto období Fridrich začal mít obrovské finanční potíže. Roku 1248 utrpěl osudovou vojenskou porážku u Parmy, z níž se již nevzpamatoval. Dva roky nato v průběhu bojů po krátké nemoci zemřel a byl pohřben v Palermu. Jeho nástupcem v říši i v království obojí Sicílie se stal syn Konrád IV. Dynastie Štaufů v té době však již spěla rychle ke svému konci.
Údajně málo hovorný císař nerad vystupoval na veřejnosti a měl rád intelektuální diskuse, četbu a studium. I jako vzdělaný muž byl velice pověrčivý a měl na svém dvoře astrology, se kterými konzultoval své záměry. Císařova záliba ve východním způsobu života a orientálním luxusu se projevovala i vlastnictvím harému, existencí osobní saracénské gardy a zvěřince plného exotických zvířat.
Roku 1224 založil v Neapoli univerzitu, jež se stala první státní univerzitou v Evropě. Zajímal se o matematiku a korespondoval s matematikem Fibonaccim, který na základě výměny názorů s císařem a jeho vzdělanci revidoval některá svá tvrzení. Fridrich prováděl nejrůznější vědecké experimenty, na jeho sicilském dvoře působili významní učenci jako toledský vzdělanec Michael Scotus a syrský jakobita Theodor z Antiochie.
Na základě jejich pojednání a překladů z arabštiny a také na základě své zkušenosti sepsal Fridrich latinský traktát "O lovu se sokolem" ("De arte venandi cum avibus"), které je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, Fridrichově velké vášni, ale i o ornitologii a etologii ptactva. Ve svém spise používá na svou dobu velmi moderní metodu - oproti běžnému úzu středověkých učenců opírat se o autoritu ("auctoritas") nebo rozumový důkaz ("ratio"), jehož výlučné postavení bývá ovšem v průběhu 13. století nahlodáváno, klade Fridrich velký důraz na zkušenost ("experientia").
Fridrich dodnes fascinuje i znalce práva. Na jeho dvoře vznikl zákoník s názvem "Konstituce z Melfi". V Sicilském království zavedl mj. zákony, které zaručovaly muslimům svobodu vyznání, zakázal krevní mstu a soukromé války - všechny spory a zločiny se měly řešit pouze před soudem. Usiloval o to, aby právo platilo pro všechny stejně - pro bohaté i chudé. Do želez uvrhl i vlastního syna Jindřicha, když jím byl zrazen.
Byl nadšeným stavebníkem a měl intelektuální záliby, společně se syny Jindřichem, Enziem a Manfrédem a vybranými dvořany patřil za představitele sicilské básnické školy.
Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovnickou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodářskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí. Své současníky rozhodně nenechával lhostejnými, někteří jej od útlého mládí opěvovali a jiní mu vyčítali krutost. Kolovala o něm pověst, že nechal otrávit svou choť Isabelu a kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech. Rainer z Viterba jej nazval "mistrem ukrutnosti".
Po císařově smrti se veřejnost dlouho domnívala, že Fridrich je stále naživu a dokonce vznikla legenda o jeho novém bytí v nitru sopky Etny či v durynské hoře Kyffhäuser.
Fridrichova podoba jako panovníka držícího kříž se dochovala v cášském katedrálním pokladu na relikviářové tumbě Karla Velikého, kde je zobrazena řada panovníků Svaté říše římské. Byl velkým obdivovatelem antické architektury a díla vzniklá na jeho zakázku jsou toho důkazem. Mramorová brána v Capui, hraničním městě Sicilského království, z níž se bohužel dochovalo jen torzo, měla v sochařské výzdobě pro svou dobu netypické světské postavy a mezi nimi i samotného císaře v podobě mladého muže. Torza soch jsou dnes v místním muzeu, texty nápisů s hrozbami pro nepoctivé poutníky jsou známy pouze z literatury. Oktogonální hrad Castel del Monte postavený v Apulii ve svých zdech po mnoho let věznil Fridrichovy vnuky, syny Manfréda Sicilského.
1. manželství ∞ 1209 Konstancie Aragonská († 1222)
2. manželství ∞ 1225 Jolanda Jeruzalémská (1212 – 1228)
3. manželství ∞ 1233/1234 Blanka Lancia (1205/1212 – 1233/1234)
4. manželství ∞ 1235 Isabela Anglická (1241)
V poslední době se stal jedním z hrdinů historického románu "Dítě z Apulie" od spisovatelky Ludmily Vaňkové. O atentátech na císaře Fridricha je román "Ať zemře král" (2013) od Antonína Polácha.