Kosovská republika

Kosovská republika (albánsky: , srbsky: ) je sporné území a částečně uznaný stát v jihovýchodní Evropě, která v únoru 2008 vyhlásila nezávislost na Srbsku jako Kosovská republika. Srbsko považuje republiku za své území a stále na ni vznáší nárok jako na svou vlastní Autonomní provincii Kosovo a Metochie.
Kosovo je vnitrozemský stát v centru Balkánského poloostrova. Hlavní město a současně největší město je Priština. Země hraničí na jihu s Makedonií a Albánií, s Černou Horou na západě, a s tzv. nesporným územím Srbska na severu a východě. Ve starověku se v regionu nacházelo "Dardanské království" a později římská provincie Dardánie. Území bylo součástí Srbska ve středověku a mnozí považují Bitvu na Kosově poli v roce 1389 jako jeden z určujících momentů v srbské středověké historii. Poté co bylo od 15. do počátku 20. století součástí Osmanské říše, se na konci 19. století Kosovo a jeho Prizrenská liga stalo centrem albánského hnutí za nezávislost. V důsledku porážky v první balkánské válce (1912-13), Osmanská říše postoupila Kosovský vilájet Balkánskému svazu; větší část území získalo Srbské království, zatímco Černohorské království si připojilo západní část krátce před tím, než se obě země po první světové válce staly součástí Království Jugoslávie. Po období jugoslávského unitářství v Království Jugoslávie pak poválečná jugoslávská ústava ustanovila Autonomní provincii Kosovo a Metohii v rámci vytvořené republiky Srbsko. 
Dlouhodobé závažné etnické napětí mezi albánskou a srbskou populací zanechalo Kosovo etnicky rozdělené, což vedlo k mezi etnickému násilí, včetně kosovské války v letech 1998-99. Válka skončila vojenskou intervenci NATO, který donutila Svazovou republiku Jugoslávie ke stažení svých jednotek z Kosova, které se následně podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 stalo protektorátem OSN. Dne 17. února 2008 kosovský parlament vyhlásil nezávislost. Od té doby ke dni 1. prosince 2016 Kosovská republika získala diplomatické uznání jako suverénní stát od 110 členských států OSN. Srbsko odmítá uznat Kosovo jako nezávislý stát, i když "Dohodou v Bruselu" v roce 2013 uznalo legitimitu kosovských orgánů a její zvláštní status v rámci Srbska. Dohoda upevňuje, že veřejné instituce v Kosovu jsou výhradně provozovány zvolenou kosovskou vládou, a ne vládou srbskou.
Kosovo stále ještě nemá diplomatické uznání 85 členských států OSN. Není samo členem OSN, ale je členem Mezinárodního měnového fondu (MMF), Světové banky, Mezinárodní silniční a dopravní unie (IRU), Rady pro regionální spolupráci, Rady Evropské rozvojové banky, Benátské komise a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Kosovo získalo plné členství v mnoha významných sportovních federacích, včetně Mezinárodního olympijského výboru. V rámci Evropské unie ho uznalo 23 členů z 28. Kosovo je potenciálním kandidátem na budoucí rozšíření Evropské unie.
Celá oblast se v češtině zjednoduše nazývá "Kosovo" a ' (v určité formě "kɔsɔːva"), nebo ' (v neurčité formě "kɔsɔːv"). V Srbsku se formálně rozlišuje mezi východní a západní částí této oblasti. Srbský název "" (Косово) se používá pro východní část oblasti, kterou lze označit za historické Kosovo pole. Pro západní část platí název "Metochie" (), zatímco v albánštině má tato část název "Dukagjini".
"Kosovo" () je srbský střední rod přivlastňovacího přídavného jména, odvozeného od slovanského slova "kos" (česky „kos“). Je to elipsa neboli výpustek pro název území "Kosovo Polje", na kterém proběhla v roce 1389 pro Srbsko tragická Bitva na Kosově poli. Název "Kosovo pole" byl aplikován na osmanskou provincii ("vilájet"), která byla vytvořena v roce 1864.
Podle deklarace kosovské nezávislosti z roku 2008 se dlouhým jménem nového státu stal název Kosovská republika (, , "Republika Kosovo"). Tento název je obsažen v platné ústavě tohoto státu a používá se v jeho mezinárodním styku. Podle výsledku jednání mezi Srbskem a Kosovskou republikou, zprostředkovaného Evropskou unií, se tento stát podílí na některých mezinárodních organizacích a fórech pod označením „Kosovo *“, ke kterému je uvedena poznámka pod čarou, znějící: „Tímto označením nejsou dotčeny postoje k otázce statusu a označení je v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244 a stanoviskem Mezinárodního soudního dvora k vyhlášení nezávislosti Kosova“. Tato dílčí úmluva dostala přízvisko „hvězdičková úmluva“ a byla schválena v rámci mezinárodní dohody, podepsané dne 24. února 2012, která obsahovala celkem 11 bodů.
Současné hranice Kosova byly upřesněny již v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1946, kdy byla vytvořena Autonomní provincie Kosovo a Metochie jako administrativní součást tehdejší Socialistické republiky Srbsko. V roce 1974 byl původní název obsahující obě části oblasti, tedy „Kosovo a Metohije“, zredukován na pouhé „Kosovo“ v novém názvu Socialistická autonomní oblast Kosovo. V roce 1990 byla oblast přejmenována na Autonomní oblast Kosovo a Metochie ().
Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do Římské říše, jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.
V 6.–7. století přišli do této oblasti Slované, kteří se stali dominujícím etnikem, postupně vytlačili původní obyvatele k pobřeží či na jih a tato oblast se stala základnou jejich nájezdů na Byzantskou říši i budování jejich vlastního státu.
Od 11. století tu bylo stavěno mnoho pravoslavných klášterů. Kosovo a sousední Metochii považují Srbové za kolébku (a zároveň i hrob) své středověké státnosti (království Raška a pozdější sjednocené Srbsko) i duchovní centrum země – v městě Peći bylo od 13. století až do r. 1766 sídlo srbského patriarchy. Z kosovského města Prizren ovládal car Dušan IV. Silný (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na postavení byzantského císaře. Následný úpadek srbské a především byzantské říše dal šanci novému nepříteli, Osmanské říši. Postup osmanských Turků směrem do nitra Balkánu vedl nakonec k rozhodnému střetu: 28. června 1389 se odehrála bitva na Kosově poli v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo tureckým vojskem. Krvavá bitva skončila z vojenského hlediska nepříliš výrazným vítězstvím Turků, ovšem z politického hlediska znamenala pro Srbsko katastrofu a hluboce ovlivnila následné dějiny Evropy. Turci měli otevřenou cestu k výbojům na sever (už 7 let poté padla Druhá bulharská říše a další státy postupně následovaly).
Během nadvlády Osmanské říše nad balkánskými národy, trvající pět staletí, Albánci, podobně jako část Slovanů v Bosně – dnešní Bosňáci – převzali v převážném množství tehdejší státní víru islám. Muslimové měli výhodu, protože se vyhnuli perzekucím a odvodům daní. Ke změně etnicko-náboženské situace Balkánu také přispěla „daň krve“ (povinné odvody křesťanských chlapců do janičárských jednotek) a vyvraždění velké části původní slovanské (křesťanské) šlechty Turky.
Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912–1913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Albánské národní hnutí vytvořilo a dále začalo sledovat svůj program až o několik desetiletí později než Srbové a další okolní národy, proto byl také počátek jejich národního odporu o toto období opožděn - již za Rusko-Turecké války se srbský stát pokusil území Kosova získat poté, co Rusové vytlačili osmanské síly zpět, přičemž srbská armáda při svém vpádu plenila a vyvražďovala místní albánské (a další, většinově muslimské) obyvatelstvo.
Brzy po 1. balkánské válce, v roce 1914, vypukla první světová válka, v průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo, Metochii a Albánii do Řecka. Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metochie staly součástí nově vzniklého království Království Jugoslávie. Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid.
V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později, v roce 1941, kapitulovala Jugoslávie a větší část území Kosova zabrala Itálie, která ho připojila k satelitnímu státu Albánské království. V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů, své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin. Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944.
Autonomní Kosovská oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945. Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím. Na straně druhé však Titův komunistický režim bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině. Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Albánci byli komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé, takže na rozdíl od Černohorců nebyli v Jugoslávii považování za státotvorný národ (ač byli početnější).
V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Počet Albánců se v letech 1948 - 1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a Slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin. Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území. Růst albánské populace spolu s krizí konce 70. let mělo za následek, že albánské rodiny s velkým počtem dětí se ocitly v chudobě, byl nedostatek bydlení.
Autonomii Kosova ukončila nová srbská ústava z 28. září 1990., a Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu.
Dne 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav. Ze strany jugoslávské policie nastaly represe, při nichž bylo zabito 83 Albánců a stovky dalších byly zraněny. O měsíc později Srbsko zrušilo většinovou albánskou samosprávu. Kosovští Albánci na tento krok reagovali bojkotem jugoslávských úřadů. Za účelem obnovení a rozšíření autonomie zakládá Ibrahim Rugova Demokratickou ligu Kosova. Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou.
Demokratická liga Kosova stínové albánské instituce a mírovým způsobem usilovala o nezávislost. V 90. letech vznikly neformální struktury Kosovských Albánců, jako školy (poté, co bylo zakázáno vyučovat v albánštině), včetně neoficiální univerzity, poté co byla prištinská albánská univerzita rozpuštěna. Poslanci rozpuštěného albánského parlamentu pracovali v ilegalitě, což vyústilo tím, že 22. září 1991 na tajném hlasování v Kačaniku u Prištiny vyhlásili Kosovo za nezávislý stát. Následovalo referendum, kde 99,7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé.
Během let 1993 až 1995 se obě strany uchýlily k vyčkávací taktice. Albáncům bylo jasné, že připravené srbské zbraně by Kosovo srovnaly se zemí a Srbové se snažili během válek v Bosně a Chorvatsku působit mírotvorně.
Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.
Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „"nepochybně teroristickou organizaci",“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Jeho hlavním cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva. Srbové systematicky ničili archivy a dokumenty Albánců, aby byl znemožněn jejich návrat. Z Kosova začali prchat někteří obyvatelé. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.
16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů. Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami. Počátkem roku tak jugoslávská armáda zahájila další ofenzívu.
V únoru a březnu byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem. Albánská delegace, pod vedením poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet jako celek nepřijali.
Dne 19. března srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel. Mezitím Spojené státy, páteř případných vojenských operací, schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Jugoslávii, což skutečně nastalo následující den. Akce byla nazvaná Operace Spojenecká síla.
Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet uprchlíků hrozivých 800 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů. Někteří příslušníci srbské armády a policie se při operacích v Kosovu dopustili několika excesů, v roce 2009 srbský soud odsoudil 4 bývalé srbské policisty za vraždu 50 albánských civilistů ve městě Suva Reka. 9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova.
Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí RB OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska, fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce.
Místo srbské vlády podle rezoluce č. 1244 RB OSN spravuje Kosovo Mise OSN v Kosovu (UNMIK), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).
Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Mise OSN v Kosovu (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a zabavuje jim jmění, vynucuje ilegální daně a placenou ochranu, vyhání lidi z jejich majetků. Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násilí bylo použito i proti politickým oponentům z řad Albánců. Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů. Kosovský ochranný sbor též začal podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousední Makedonii, posílal tam své velitele a dodával zbraně.
Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i Evropskou unií, Washingtonem i Moskvou. Představiteli bývalé UÇK, která se stala fakticky vůdčí silou v Kosovu, byl prakticky odmítnut.
Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný.
Původně kosovští Albánci plánovali vyhlásit nezávislost 10. prosince 2007, ale vzhledem k prezidentským volbám v Srbsku na začátku roku 2008 byl po konzultacích se západními mocnostmi, které nechtěly svému liberálnímu kandidátovi Tadićovi ve volbách uškodit, termín posunut.
Nezávislost Kosova k 1. prosinci 2016 již uznalo 110 zemí a většina členů Evropské unie včetně Spojeného království, Francie a Itálie. Slovy ministryně zahraničí Riceové uznaly oficiální samostatnost Kosova i Spojené státy. S nimi také Turecko. V říjnu 2008 nezávislost Kosova uznaly i Černá Hora a Makedonie, dosavadní spojenci Srbska.
Proti uznání samostatného státu Kosovo vystupují zejména Srbsko, Rusko, dále například Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko, Slovensko. Srbská pravoslavná církev vyzvala vládu, aby do Kosova vyslala armádu.
Ministr zahraničních věcí České republiky Karel Schwarzenberg v minulosti prohlásil, že jeho úřad uzná nezávislost Kosova, až tak učiní většina evropských zemí a v případě zodpovědného chování nejvyšších kosovských činitelů. Proti uznání nezávislosti se vyjádřili například prezident Václav Klaus, Jiří Paroubek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf, z řad českých občanů se proti uznání Kosova zformovalo několik petičních výborů. Vláda České republiky ale i přesto o uznání nezávislosti Kosova rozhodla, a to dne 21. května 2008 v Teplicích, byť tento bod nebyl na jejím programu. Prezident Klaus dva dny po uznání Kosova Českou republikou přijal srbského velvyslance a ujistil ho, že „na vztazích Čechů k Srbům se nic nemění. V roce 2015 poskytl Miloš Zeman rozhovor srbskému deníku "Večernje novosti", ve kterém uvedl, že „"uznání nezávislosti Kosova otevřelo Pandořinu skříňku a zahájilo nebezpečný proces překreslování hranic na celém světě"”. Současného kosovského prezidenta Hashima Thaçiho, který v 90. letech stál v čele Kosovské osvobozenské armády a která na černém trhu údajně prodávala orgány svých zajatců, nazval válečným zločincem, Kosovo označil za „"velmi podivný stát se silným vlivem narkomafií"”, a dodal, že on osobně nezávislost Kosova nikdy neuznal.
Podporu odtržení Kosova od Srbska přirovnávají její mnozí odpůrci k novému Mnichovskému diktátu. Toto srovnání je však díky zcela odlišnému historickému a etnografickému kontextu kontroverzní.
Odmítání samostatnosti Kosova přirovnávají mnozí její stoupenci k souhlasu s existencí Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1945.
8. října 2008 schválilo Valné shromáždění OSN žádost Srbska, aby legálnost vyhlášení nezávislosti Kosova přezkoumal mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který 22. července 2010 rozhodl, že vyhlášením nezávislosti nebylo porušeno mezinárodní právo.
Někteří představitelé Albánie a Kosova se vyjádřili v tom smyslu, že jejich cílem je sjednocení všech Albánců do jednoho státu, tzv. Velké Albánie, což bylo i konečným cílem UČK před bombardováním Jugoslávie. Ideu sloučit Kosovo s Albánií vyjádřil např. bývalý mluvčí UČK, nyní předseda kosovského parlamentu, Jakup Krasniqi, nebo albánský premiér Sali Berisha.
V prosinci 2014 se Kosovská republika stala řádným členem Mezinárodního olympijského výboru.
V roce 2010 se kosovský ústavní soud zabýval stížností, že druhý prezident Kosova Fatmir Sejdiu v rozporu s ústavou zároveň zastával prezidentský post i funkci předsedy politické strany. V září 2010 na prezidentskou funkci rezignoval.
V únoru 2011 kosovský zákonodárný sbor ve třetím kole volby prostou většinou zvolil prezidentem Kosova kontroverzního magnáta Behgjeta Pacolliho, předsedu strany Aliance pro nové Kosovo, ten se ujal funkce 22. února 2011. Opoziční poslanci z Demokratické ligy Kosova a Aliance pro budoucnost Kosova volbu kvůli Pacolliho minulosti bojkotovali a následně proti volbě podali stížnost k ústavnímu soudu s tím, že sbor při volbě nebyl usnášeníschopný a někteří poslanci byli před třetím kolem zastrašováni. Ústavní soud dal stěžovatelům v březnu za pravdu a volbu zrušil. Opozici na Pacollim vadilo především to, že svým podnikáním má úzké vazby k Rusku, které samostatnost Kosova neuznává.
Dne 7. dubna 2011 byla parlamentem hned v prvním kole jako nová prezidentka země zvolená Atifete Jahjagová.
Kosovo má rozlohu 10 887 km. Leží mezi 42° a 43° severní zeměpisné šířky a 20° a 22° východní zeměpisné délky. Hranice Kosova je dlouhá přibližně 702 km. Hraničí s Albánii na jihozápadě (112 km), s Makedonií na jihovýchodě (159 km), s Černou Horou na západě (79 km), a Centrálním Srbskem na severu a východě (352 km).
Většina povrchu Kosova je hornatá; nejvyšší vrchol je Djeravica (2 656 m). Je tvořeno dvěma regiony, "Metochijskou kotlinou" na západě a "Kosovým polem" na východě. Hlavními řekami jsou Bílý Drin, který teče směrem do Jaderského moře, Jižní Morava (přesněji Binačka Morava) v oblasti Goljak a řeka Ibar na severu. Sitnica, přítok Ibaru, je nejdelší řeka ležící zcela na území Kosova. Největší jezera jsou "Gazivoda", "Radonjić", "Batlava" a "Badovac". Největší města jsou hlavní město Priština s odhadovanými 198 000 obyvateli, Prizren na jihozápadě s 178 000 obyvateli. Peć na západě má 95 000 obyvatel a Uroševac (Ferizaj) na jihu má kolem 108 tisíc obyvatel. 
Celkem 39,1 % plochy Kosova je zalesněno, asi 52 % je klasifikováno jako zemědělská půda, z toho 31 % je pokryto pastvinami a 69 % z půdy je orná. Fytogeograficky Kosovo patří k Ilyrsko-balkánské provincii cirkumboreální oblasti v holarktické oblasti. Podle WWF a "Digitální mapy evropských ekologických regionů" vydané Evropskou agenturou pro životní prostředí území Kosova patří do ekoregionu balkánských smíšených lesů. S velikostí 390 km je národní park Šar planina, který byl ustaven v roce 1986 podél hranice s Makedonií, jediný národní park v Kosovu. Balkánský "park míru" v Prokletije na hranici s Černou Horou byl navržen jako další. Řeka Nerodimka nedaleko Uroševace je jediný příklad řeky v Evropě, která dělí své vody tak, že tečou do dvou různých moří.
Kosovo má rozsáhlá ložiska některých kovů a nerostných surovin jako je nikl, olovo, zinek, hořčík, lignit (až 14 miliard tun), kaolin nebo bauxit.
Kosovo má vlhké kontinentální podnebí se středomořskými a oceánskými vlivy, představované teplými léty a chladnými a sněhovými zimami. Srážky se pohybují od 600 mm do 1300 mm ročně a jsou dobře rozloženy po celý rok. Na severovýchodě, na Kosově poli a v údolí řeky Ibar je sušeji (s celkovými srážkami asi 600 mm za rok) a je zde větší vliv kontinentálních vzdušných mas, s chladnější zimami a velmi horkými léty. Na jihozápadě klimatickou oblast Metochie více ovlivňují středozemské vlivy s teplejšími léty, s o něco vyššími srážkami (700 mm) a silným sněžením v zimě. Horské oblasti Prokletije na západě, Šar planina na jihu a na severu pohoří Kopaonik mají více vysokohorské klima s vysokými srážkami (900 až 1 300 mm za rok), s krátkými a chladnými léty a studenými zimami. 
Průměrná roční teplota Kosova je 9,5 °C. Nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou 19,2 °C a nejchladnější je leden s −1,3 °C. Kromě Prizrenu a Istoku všechny ostatní meteorologické stanice v lednu zaznamenaly průměrné teploty pod 0 °C.
Až do roku 2007 bylo Kosovo bylo rozděleno na 30 obcí (albánsky: , srbsky: ). V současné době v souladu s právními předpisy Kosova a Dohodou z Bruselu z roku 2014, která stanovila vytvoření nových obcí se srbskou většinovou populací, je území rozděleno do 38 obcí. Tyto obce, celkem 10, jsou v procesu vytváření komunitou zahrnující přibližně 90 % srbského obyvatelstva v Kosovu. V níže uvedené tabulce jsou označeny hvězdičkou. (První jméno je albánské a druhé je srbské).
Kosovo bylo nejchudší částí bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) a v 90. letech 20. století jeho ekonomika trpěla díky kombinaci výsledků politických nepokojů, jugoslávských válek, srbského propouštění kosovských zaměstnanců a mezinárodních sankcí vůči Srbsku, kterého bylo Kosovo součástí. Po roce 1999 prošlo ekonomickým boomem v důsledku poválečné rekonstrukce a zahraniční pomoci. Mezi roky 2003 a 2011, navzdory klesající zahraniční pomoci, HDP rostlo v průměru o více než 5 % ročně. Bylo to navzdory globální finanční krizi v roce 2009 a následující krizi eurozóny. Inflace byla nízká. Největší hospodářský rozvoj od roku 1999 byl v obchodě, maloobchodě a ve stavebnictví. Soukromý sektor, který se významně objevil od roku 1999, je především malého měřítka. Průmyslový sektor je stále jen slabý. Ekonomika a jeho zdroje růstu, jsou proto zaměřeny mnohem více na poptávku než na produkci, jak je vidět z běžného účtu, který měl v roce 2011 schodek zhruba 20 % HDP. V důsledku toho je Kosovo vysoce závislé na finanční podpoře z diaspory (většina je v Německu a ve Švýcarsku), přímých zahraničních investic (z nichž velká část rovněž pochází z diaspory) a z dalšího přísunu kapitálu.