Maroko

Maroko, arabsky: المغرب (al-Maghrib, doslova "„Západ“"), je stát na nejzazším severozápadě Afriky. Jeho sousedy jsou na východě Alžírsko, na jihu Západní Sahara (je-li toto sporné území považováno za součást Maroka, pak Maroko sousedí na jihu s Mauritánií) a na severu dvě malé španělské exklávy Ceuta a Melilla.
Historie osídlení Maroka sahají až do starověku. V jeskyních Vysokého Atlasu byly objeveny skalní kresby z mladší doby kamenné. V letech kolem roku 1000 př. n. l. bylo Maroko úrodnou a zalesněnou zemí a tudíž se tamní lid zabýval zejména zemědělstvím.
Ve 2. století př. n. l. zakládali na území dnešního Maroka své osady Féničané podél obchodních cest. Po jejich pádu přišli do Maroka Římané, kteří do roku 40 př. n. l. tuto oblast spojili se západní částí dnešního Alžírska a dali tak základ provincii Mauretania Tingitana. Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory.
Toto období je specifické rychlým šířením pouštních oblastí, neboť Římané bezohledně káceli místní lesy a nestarali se o jejich obnovu. V zemi tak klesala hladina podzemní vody a celá oblast pustla (v současnosti je zemědělsky využitelná přibližně jen třetina marockého území).
Římská nadvláda skončila v 5. století, kdy Římany vypudili Vandalové a založili královskou říši. V ní však tvořili pouze málo početnou horní vrstvu a záhy splynuli s původním berberským obyvatelstvem.
V 6. století bylo území Maroka obsazeno Byzantskou (Východořímskou) říší.
Od roku 640 si začali západní Afriku podrobovat islámští Arabové, původem z dnešní Saúdské Arábie. K prvnímu neúspěšnému pokusu o dobytí Maroka došlo v letech 681–683. K podrobení došlo až v letech 705–708. Stejně jako Římané se i Arabové potýkali se stejnými problémy spojenými s kočovným životem Berberů. A i přesto, že Berbeři nakonec přijali islám, většina kmenů si zachovala politickou samostatnost; v roce 740 dokonce vypuklo berberské povstání, které nedokázal vládnoucí kalif potlačit.
V roce 789 založil kalify pronásledovaný Idrís I. dynastií Idríssdů. V 10. století přišli do Maroka kalifové z Córdoby s cílem vypudit Fátimovce.
V letech 1061–1269 vládli v Maroku Almoravidé a Almohadé, kterým se podařilo k Maroku připojit území jižní části Pyrenejského poloostrova. V roce 1269 obsadili hlavní město Marrákeš Berbeři.
Léta 1420–1554 se nesla ve znamení vlády Wattasidů, za nichž se na pobřeží postupně usadili Španělé a Portugalci. Portugalský vliv je dodnes patrný zejména ve městech, kde sídlily jejich faktorie, vybudované a opevňované během portugalské námořní expanze na základě dohod krále Manuela I.. s místními vládci. Jde zejména o Safi, dále například o El Jadidu, dříve nazývanou portugalsky Mazagão, Essauru (Essaouira, dříve Mogador), Tanger a Arzilu. Portugalci byli pak roku 1578 po porážce krále Sebastiána I. Portugalského v bitvě u Alcácer Quibiru z většiny osad vyhnáni. Avšak některé pevnosti i bývalé katedrály mají dodnes přívlastek "portuguesa".
Evropský vliv na tomto území výrazně zesílil v 16. a 17. století. Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním obsáhlých smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904.
V roce 1911 protestovala německá vláda proti francouzské politice v Maroku a pro výstrahu vyslala do Agadiru dělovou loď Panter. Tato akce nazvaná "Skok Pantera do Agadiru" vyvolala mezinárodní krizi. Ta vyústila o rok později (1912), kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem, německé hospodářské zájmy byly zabezpečeny, pobřežní část připadla Španělsku a Tanger se stal mezinárodním pásmem.
Roku 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rifů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd al-Karím musel vzdát.
Snaha rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky ze strany Francie od roku 1930 vedla k nepokojům, jejichž centry byla zejména rychle rostoucí města díky přílivu venkovského obyvatelstva. Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který byl však roku 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955.
V této době již evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení a v roce 1955 byl zrušen francouzský protektorát a o rok později i španělský. V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. a v roce 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava.
Na podzim roku 1975 byla mezi Marokem, Mauretánií a Španělskem uzavřena dohoda o rozdělení bývalé španělské kolonie Západní Sahary. Tu však odmítli příslušníci hnutí Polisario a v roce 1976 navzdory dohodám vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku. V roce 1979 se Mauretánie vzdala nároku na západosaharské území a do Západní Sahary vtrhlo Maroko se stotisícovou armádou a téměř celou oblast obsadilo.
Snahu OSN vyřešit problém Západní Sahary marocká vláda ignorovala až do roku 1988. V roce 1989 se představitelé Maroka a hnutí Polisario dohodli na příměří, které však není dodržováno.
Po smrti Hassana II. v roce 1999 nastoupil  23. července 1999. na královský trůn jeho syn Muhammed VI. Krátce poté v televizním projevu slíbil, že se zaměří na potírání chudoby a korupci a podpoří vytváření pracovních míst, jakož i zlepšení situace v oblasti lidských práv.
Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro". V souvislosti s těmito nepokoji navrhl Muhammed VI. v roce 2011 změny ústavy zahrnující omezení svých pravomocí, které schválila 98,5% většina v referendu 1. července 2011. Opozice však považovala změny za nedostatečné.
Marocká krajina je nejvíce ovlivněna třemi aspekty – pohořím Atlas, Saharou a atlantským pobřežím. Atlas prochází zemí od jihozápadu (Antiatlas s vrcholy přes 2 500 m n. m.) přes jeho největší část – Vysoký Atlas dosahující výšek přes 4 000 m n. m. – až k severu (pohoří Rif s vrcholy přes 2 000 m n. m.) a severozápadu země (Střední Atlas s vrcholy přes 3 000 m n. m.), kde strmě padá do Středozemního moře a pokračuje po pobřeží do Alžírska. Ve Vysokém Atlasu rozprostírajícím se ve středním Maroku najdeme i nejvyšší bod Maroka a celé Severní Afriky – Džabal Tubkal dosahující výšky 4 167 m n. m.
Atlantické pobřeží je ploché a stoupá do vnitrozemí k tabulovité krajině marocké mesety (kolem 800 m n. m.).
Na východě a jihovýchodě přechází pohoří Atlas v alžírskou náhorní plošinu šotů a v Saharu.
Většina marockých řek ústí do Atlantického oceánu. Největší z nich (od severu k jihu) jsou Sebú, Um er-Rbia, Tensift, Sous. Řeka Mulúja ústí do Středozemního moře. Mnoho řek se ztrácí na okraji Sahary.
Režim řek je charakteristický vodností v zimním období a nízkými průtoky či vyschnutím v létě. Údolí občasných toků se nazývají vádí.
Důležitou roli v podnebí v Maroku hraje Střední a Vysoký Atlas, který je výrazným klimatickým rozhraním. Severozápad země je ovlivněn Středomořím a vyznačuje se mírným deštivým podnebím v zimě s průměrnými teplotami 16 °C a horkými suchými léty s průměrnými teplotami 28 °C.
Oblast Atlasu se vyznačuje typickým vysokohorským podnebím se značnými teplotním rozdíly. Na jihu a jihovýchodu je suché pouštní kontinentální podnebí – horká léta, kde maxima dosahují přes 40 °C a studené zimy.
Množství srážek v průběhu roku kolísá mezi 900 mm na severu a 200 mm na jihu. Na severozápadních svazích hor bývá množství srážek přes 1 000 mm (ve vyšších polohách sněhových).
Podle ústavy je Maroko konstituční demokratickou a sociální monarchií. Ve skutečnosti má však největší vliv na rozhodující otázky sám král, který je hlavou státu, vrchním velitelem ozbrojených sil a zároveň i duchovní hlavou muslimského obyvatelstva. Má nejvyšší zákonodárnou moc, protože schvaluje všechny zákony usnesené parlamentem, jmenuje ministry, může rozpustit parlament a vyhlásit výjimečný stav.
Jednokomorový parlament má 333 křesel z nichž se dvě třetiny obsazují přímými volbami na 6 let. Zbývající poslanci jsou delegováni z obecních parlamentů a stavovských organizací. Parlamentu předsedá předseda vlády.
V Maroku platí všeobecná vojenská povinnost na 18 měsíců.
Jednotné právo se rozvinulo z francouzských a islámských zákonů. Pod jeden nejvyšší soud spadá devět pracovních soudů a dále provinční a obecní soudy.
Od roku 2015 sestává Maroko z 12 regionů (včetně území Západní Sahary; arabsky جهة "džaha," množné číslo جهات "džahát," francouzsky "région," množné číslo "régions"). Ty se dále dělí na 62 provincií a 13 městských prefektur. Navzdory fungujícímu systému nepřímých voleb do komunálních rad je reálná moc orgánů místní správy v rukou "waliů" (představitelé regionů) a "guvernérů" (představitelé provincií a prefektur) jmenovaných ministrem vnitra.
Zemědělství se podílí na HDP mezi 13 a 20 % v závislosti na sklizni a zůstává i přes rozvoj ostatních odvětví významným článkem ekonomiky země. V zemědělství je zaměstnáno přibližně 40–45 % činného obyvatelstva (průměrný věk zemědělců je přes 50 let a cca 80 % z nich je negramotných). 67 % zemědělců jsou malorolníci s plochou půdy do 5 ha. Z celkové plochy orné půdy je zavlažováno pouze 15 %.
Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou subtropické ovoce (z toho 55 % všech ovocných sadů připadá na olivovníky, dále pak datle, citrusy, opuncie), zelenina a obiloviny (ječmen, pšenice, kukuřice, aj.). Pěstují se též luštěniny, cukrová řepa a třtina a olejniny (kromě oliv ještě slunečnice, podzemnice olejná). V oblasti jižního Maroka se též pěstuje argania spinoza, z jejíž stromů se získává velmi ceněný arganový olej, využívaný v marocké kuchyni a v kosmetice.
Z živočišné výroby převažuje chov suchu odolných zvířat – ovcí a koz. V poslední době roste i produkce skotu a drůbeže. Počet kusů v domácích stádech je silně ovlivňován dostupností píce, která je závislá na vydatnosti srážek. Významnou součást živočišné výroby tvoří produkce mléka (též důležitá součást marocké kuchyně).
Téměř 20 % území Maroka pokrývají lesy, zejména pak v horských oblastech. Ekonomicky využitelných porostů je však maximálně 5 % z celkového porostu a navíc se stavy lesů snižují zejména z demografických důvodů a těžby dřeva na otop. Svůj vliv hraje i znečištění a ve vzácných cedrových lesích působení opic, které žerou semínka z cedrových šišek.
V lesích převažují listnaté stromy, z nichž nejvýznamnější je korkový dub. Korek je tak důležitým vývozním artiklem. Významnými artikly jsou i cedrové dřevo, tříslovina a pryskyřice. Naopak jehličnatých stromů je v Maroku nedostatek a musí se dovážet.
Díky dlouhému pobřeží (3 500 km pobřeží s více než 1 000 000 km pobřežních vod) je významným exportním artiklem i rybolov. Ročně Maroko vyprodukuje 900 000 t ryb a mořských plodů a přináší ročně do státního rozpočtu až 300 mil. USD. V rybolovu je zaměstnáno více než 400 000 osob a marocká flotila má bezmála 20 000 rybářských lodí včetně 350 chladicích.
Středomořské pobřeží se na marockém výlovu podílí pouze 4,2 % v celkovém objemu. Nejvýznamnější oblasti jsou naopak jižní oblasti atlantického pobřeží (v přístavu Al-´Ajún v Západní Sahaře bývá vyloženo přes 40 % vylovených ryb). Dalšími hlavními rybářskými přístavy jsou Agadir, Tantan, Essaouira, Safi, El-Jadida, Casablanca, Mohamedia, Rabat, Kenitra, Larache, Tanger, Al-Husejma a Nador.
Marocký rybolov se rozděluje na čtyři hlavní oblasti, z nichž byl v minulosti nejhodnotnější lov hlavonožců. Stav jejich zdrojů však za poslední roky katastroficky poklesl a s ním i výlov těchto živočichů. Druhou skupinu tvoří lov ryb typu sardinek, makrel a ančoviček. Třetí nejvýznamnější skupinou jsou tzv. bílé ryby (mečoun, treska, tuňák, aj.). Poslední skupinou jsou měkkýši a korýši.
Zemědělské produkty jsou pro Maroko významnou exportní položkou, zejména se zeměmi Evropské unie (v roce 2003 tvořil s EU obchod se zemědělskými produkty 13 % z celkového vzájemného obratu). Od 1. ledna 2004 byly pro Maroko stanoveny relativně výhodné kvóty na vývoz zeleniny, především rajčat.
Průmysl a stavebnictví se na celkové tvorbě HDP podílí přibližně 30 %.
V průmyslu je zaměstnáno v Maroku přibližně 400 000 osob (2000). Z průmyslu je nejvíce zastoupen oděvní a pletařský, zemědělsko-potravinářský, chemický, hutnický a strojírenský a elektrotechnický průmysl a elektronika.
Z důvodu poklesu poptávky po marockém textilním zboží však podíl textilního a kožedělného průmyslu klesá, zejména ve prospěch metalurgie a elektrotechniky. Kromě těchto dynamicky se rozvíjejících odvětví dále vláda preferuje průmysl zpracovávající umělé hmoty, strojírenský průmysl (montáž motorových vozidel) a potravinářský průmysl.
Největšími průmyslovými oblastmi jsou lokality mezi Casablanckou a Mohamedií, mezi Casablancou a El Jadidou a mezi Rabatem a Kenitrou. Zakládají se však stále nové průmyslové zóny, zejména pak na severu země v okolí měst Tanger a Oujda.
Chemický průmysl je zastoupen zejména v souvislosti s těžbou fosfátů (Maroko má největší fosfátové zásoby na světě).
Tradiční součástí průmyslu jsou také umělecká řemesla, díky jejichž vysoké úrovni tvoří tato odvětví významnou součást zahraničního obchodu a turistického ruchu. V zemi je takto více než 500 výrobních družstev zaměstnávajících přibližně 21 000 řemeslníků. Z uměleckých řemesel se nejvíce vyváží koberce.
Ve stavebnictví je v Maroku zaměstnáno přibližně 10 % ekonomicky aktivního obyvatelstva a tvoří tak významné odvětví hospodářství země.
Nedílnou součástí průmyslu v Maroku je i těžba nerostných surovin, a to zejména fosfátu, jehož největší světové zásoby se nachází právě na území Maroka (dle Marockého tisku až 75 % celkových světových zásob s odhadem na 60 mld. t). V exportu fosfátů je Maroko na prvním místě na světě (celkem zaujímá jednu třetinu světového trhu se surovými fosfáty), zatímco v těžbě je na třetím místě za USA a Ruskem, neboť bohaté zásoby nejsou zatím plně využívány (v roce 2004 bylo vytěženo 25,4 mil. t fosfátů).
Kromě fosfátů disponuje Maroko ještě nerostnými zdroji mědi, fluoridu, olova, barytu a železa. V Maroku jsou také malá naleziště zlata a stříbra.
Služby v Maroku zahrnují především sektor turistiky a dopravních služeb. Turistika zaznamenává od roku 2004 trvalý rozvoj po propadech v první polovině 90. let 20. století a po roce 2001. Za tímto růstem stojí činnost Výboru pro strategii turistiky založeného v roce 2002, jehož cílem je zvýšit přitažlivost Maroka pro zahraniční turisty. V roce 2006 byly celkové příjmy z turistiky 6,3 mld. USD, což je nárůst o cca 29,2 % oproti roku 2005 a Maroko navštívilo 6,58 milionů turistů, přičemž 3,6 milionů jich přijelo ze zahraničí.
Nejvíce zahraničních turistů přijíždí z Evropy (85 %), dále pak ze Severní Ameriky a ze států Maghrebu a Středního východu. Významnou skupinou jsou Maročané žijící v zahraničí (2,98 milionů návštěvníků). Stále více roste zájem turistů z Asie - např. Japonska a Jižní Korey.
Základními turistickými středisky jsou Agadir a Marrákeš, kam zavítají přibližně dvě třetiny z celkového počtu turistů.
Kromě turistiky se silně rozvíjí telekomunikační obory (v roce 2006 byl nárůst abonentů mobilních sítí o 29 % na celkových 16 milionů, Internet čítá cca 400 000 abonentů s nárůstem o 52,4 % oproti roku 2005).
V roce 2014 mělo Maroko 33 848 242 obyvatel při hustotě zalidnění 73 obyvatel na km².
Populace je v Maroku rozmístěna nerovnoměrně. Na jedné desetině rozlohy na pobřežním pásu na severozápadu země žijí dvě třetiny obyvatel. Obyvatelstvo neustále migruje z chudých venkovských oblastí do hospodářsky rostoucích měst. Ve velkých městech žije přibližně 45 % obyvatelstva. Historická královská města jsou Fès, Marrákeš, Meknes, Rabat, moderní průmyslová centra jsou Casablanca, Tanger, Oujda a Agadir.
Většinu populace tvoří Arabové či poarabštění Berbeři.
V řidčeji osídlených částech Maroka žijí etnické menšiny – zejména Berbeři (30–40 %) a Haratinové. Berbeři sídlí v Maroku především v pohoří Rif (Rifové), Atlas a v oázách na jih od Atlasu jako usedlí rolníci v sídlištích z hlíny podobným opevněním (kasbah) v horských oblastech. Haratinové (potomci černých otroků) sídlí především v oázách na jih od pohoří Atlas. Méně početnou menšinou jsou Židé (přibližně 30 000). V Maroku žije také přibližně 100 000 cizinců (Francouzi, Španělé).
V roce 1956 žilo v Maroku přibližně 500 000 Evropanů a 220 000 Židů, většina ale odešla v období po vyhlášení nezávislosti.
Naopak nezanedbatelný je i počet Marokánců žijících v zahraničí – přes 2 miliony v přistěhovaleckých komunitách v západní Evropě.
Z hlediska národnostního složení tvoří 99,5 % Maročané a zbytek Mauretánci, Senegalci a Evropané.
Obyvatelé Maroka jsou téměř bezvýhradně (asi 98 %) sunnitští muslimové (sunnitský islám je státní náboženství). Zbytek tvoří křesťanství a židovství.
Úředními jazyky jsou arabština a od roku 2011 i berberština. Především v obchodním styku je značně rozšířená francouzština, na severu země je částečně zastoupena i španělština.
Marocká arabština se podstatně liší od klasické arabštiny či arabštiny moderní, kterou se mluví v Egyptě a státech kolem Perského zálivu. Maročané však rozumí i této arabštině, zejména pak té egyptské, díky provázanosti televizních seriálů.
Berberština se na území Maroka vyskytuje ve třech základních dialektech podle zeměpisné oblasti. Ačkoliv se jejich názvy různí, nejběžnější jsou tyto:
Přibližně 25 % obyvatelstva hovoří pouze některým z dialektů berberštiny. Berberština se nově zavádí i do školní výuky.
Od roku 1963 platí všeobecná povinná školní docházka, do roku 2012 se podařilo snížit podíl negramotného obyvatelstva v Maroku na odhadovaných 28%. Největším problémem bylo dostat školství do odlehlých oblastí. Dnes již stojí školy i v nejvyšších údolích Atlasu a mnohdy negramotným rodičům zde jejich děti vyučují čerství absolventi pedagogických škol, které sem vláda posílá na jejich první učitelskou zkušenost, trvající 1-4 roky.
V Maroku je 20 univerzit. Nejprestižnější je islámská vysoká škola ve Fèsu založená roku 859 a velká státní univerzita v Rabatu.
Nejpopulárnějším sportem v Maroku je jednoznačně fotbal a sledování zápasů marocké a španělské ligy je oblíbenou kratochvílí mužů v marockých kavárnách.
Maročtí atleti tradičně slaví celosvětové úspěchy v běžeckých disciplínách na středních tratích. Marocká Sahara se každoročně stává dějištěm zřejmě nejtěžšího běžeckého závodu na světě, ultramaratonu zvaného Marathon des Sables.
Pouze pro nejbohatší vrstvu se stále oblíbenějším stává golf a golfová hřiště stále přibývají. Je to paradox, protože Maroko se potýká s nedostatkem vody a tento problém bude v blízké budoucnosti ještě akutnější.