Mohamed

Mohamed, též ( ), plným jménem "Muhammad ibn Abdilláh ibn Abdilmuttalib", (* 25. dubna 571 Mekka – 8. června 632 Medína, oblast Hidžáz, dnešní Saúdská Arábie) byl náboženský a politický vůdce a poslední prorok islámu, který je muslimy považován za poslední krok zjevování monoteistického náboženství, jehož dřívější verze byly učeny Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a ostatními předcházejícími proroky. Většina nemuslimů ho obecně pokládá za zakladatele náboženství islámu.
Předpokládá se, že Mohamed ibn Abdulláh byl obchodníkem, který, vzhledem k své práci, byl široce zcestovalý. Rané muslimské zdroje podávají zprávu o tom, že v roce 610, kdy bylo Mohamedovi čtyřicet let, měl, v průběhu meditace v jeskyni poblíž Mekky, vidění. Sám Mohamed později svým soukmenovcům popsal svou zkušenost jako návštěvu archanděla Gabriela, který mu nařídil zapamatovat si a recitovat verše, později uspořádané do koránu. Gabriel mu měl sdělit, že si jej Bůh (Alláh) vybral jako posledního proroka pro lidstvo. Později rozvinul své poslání proroka veřejným přednášením o striktním monoteismu a předvídáním Soudného dne pro hříšníky a nevěřící modloslužebníky, jakým byli například členové jeho kmene a jeho mekkánští sousedé. Mohamed byl úspěšným náboženským i politickým vůdcem. Nezavrhl zcela judaismus a křesťanství – dva další monoteistické systémy, známé v Arábii již dříve – řekl, že byl Bohem poslán, aby zdokonalil a dokončil jejich učení. Mezi některými lidmi získal rychle své stoupence, nicméně většina jeho učení zamítala, pokládaje ho za podvodníka a lháře. Roku 622 byl přinucen k úniku z Mekky (takzvaná Hidžra) a usadil se spolu se svými stoupenci v městě Jathrib (dnes známém jako Medína). V Medíně vznikla pod jeho vedením obec muslimů (stoupenci z Mekky a jathribští Arabové). Jeho vojenské a politické úspěchy v zápase s odpůrci islámu přiměly Mekské k válce, která vyústila v jejich kapitulaci a k přijetí islámu (v roce 630). Ovládnutí Mekky vedlo k širokému přistupování kočovných kmenů k medínské obci muslimů, k dobytí Arabského poloostrova a proběhlo i několik výprav na sever, směrem k Sýrii a Palestině.
Islámská říše se, pod vedením Mohamedových bezprostředních nástupců, rozšířila do Palestiny, Sýrie, Mezopotámie, Persie, Egyptu, Severní Afriky (Maghreb) a Španělska. Pozdější dobytí, obchodní kontakty muslimů s nemuslimy a misijní činnost rozšířily islám do velké části světa.
Nám dostupné zdroje o Mohamedovi jsou především korán, biografie zvané „síra“ a sbírky hadís. Korán sice není Mohamedovým životopisem, nicméně přináší některé informace o jeho životě.
Nejstaršími dochovanými životopisy jsou "Život Božího apoštola / Život Alláhova posla" od Ibn Isháqa (z roku 768), editovaná Ibn Hišamem (833) a Mohamedův životopis od al-Waqidiho z roku 822. Ibn Isháq sepsal své dílo přibližně 120 až 130 let po Mohamedově smrti. Poslední typ zdroje, sbírky hadís, nejsou, stejně jako korán, životopisem samy o sobě. Jsou to příběhy o slovech a činech Mohameda a jeho společníků.
Někteří skeptičtí badatelé (Goldhizer, Schacht, Wansbrough, Cook, Crone, Rippin, Berg a další) mají silné pochybnosti o pravdivosti těchto zdrojů, speciálních sbírek hadís. Jejich argumentem je, že v době, kdy byly ústní tradice sebrány, byly muslimské komunity roztříštěny na rivalské sekty a myšlenkové školy. Každá ze sekt a škol měla své vlastní, často protikladné, tradice toho, co Mohamed a jeho společníci vykonali a řekli. Počet tradic narůstal a muslimští učenci vyvinuli značné úsilí o očištění od příběhů, které považovali za podvržené. Tradicionalisté spoléhají na úspěch jejich snažení, skeptici soudí, že tato otázka musí být znovu otevřena použitím moderních metod.
Muslimští a stejně tak i nemuslimští badatelé souhlasí, že ve sbírkách hadís je mnoho neautentických tradic zaměřených na Mohamedův život. (Ovšem většina těchto tradic je muslimskými klerikálními autoritami považována „slabá“, pouze pár sbírek hadís je bráno jako věrohodné – „sahih“.) Koránští muslimové považují všechny sbírky hadís za nevěrohodné. Životopisné údaje, uvedené v Přehledu, nejsou přesto obecně napadány. Tradicionalisté, muslimové i nemuslimové, vytvářejí daleko detailnější obrázek Mohamedova života, jak je popsáno níže.
Podle tradice Mohamed sleduje svůj původ zpět až k Adnanovi, kterého severní Arabové považovali za svého společného předka. Naopak Adnan by měl být potomek Išmaela, syna Ibrahima (Abraháma), přesto přesný Mohamedův rodokmen je sporný. Mohamedův rodokmen po Adnana je následující:
Muhammad ibn Abd Allah ibn Abd al-Muttalib (Shaiba) ibn Hashim (Amr) ibn Abd Manaf (al-Mughira) ibn Qusai (Zaid) ibn Kilab ibn Murra ibn Ka'b ibn Lu'ay ibn Ghalib ibn Fahr (Quraish) ibn Malik ibn an-Nadr (Qais) ibn Kinana ibn Khuzaimah ibn Mudrikah (Amir) ibn Ilyas ibn Mudar ibn Nizar ibn Ma'ad ibn Adnan. ("ibn" = „syn“ v arabštině; alternativní jména lidí s dvěma jmény jsou uvedena v závorkách).
Jeho přízvisko bylo „Abul-Qasim“, „otec Kásima“, po narození jeho prvního, jen krátce žijícího syna.
Mohamed se narodil do zámožné rodiny (pocházející z rodu Hášimovců, málo významné větve kmene Kurajšovců), usazené v severoarabském městě Mekka. Někdo počítá jeho narození na 20. dubna 570, šiité věří, že to byl 26. duben a někdo posouvá rok až na 571; tradice jej umisťuje do Roku slona. Mohamedův otec Abdullah zemřel ještě před jeho narozením, takže malý chlapec byl vychováván svým dědečkem z otcovy strany, Abd al-Muttalibem. Tradice praví, že byl jako dítě dán k beduínské kojné Halimě, jelikož se věřilo, že pouštní život je pro děti bezpečnější a zdravější.
V období, kdy vyrůstal s potomky Halímy, se odehrál i incident s 2 muži-andělé, kteří malému Mohamedovi rozřízli břicho.
V šesti letech Mohamed ztratil matku Aminu a v osmi i svého dědečka. Kvůli tomu Mohamed přešel do péče svého strýce Abu Táliba, nového vůdce Hášimovců.
Mekka byla prosperujícím komerčním centrem, z velké části díky kamenné svatyni zvané Ka'ba, která sloužila mnoha různým modlám a bůžkům. Obchodníci z nejrůznějších kmenů mohli během poutní sezóny navštěvovat Mekku a v bezpečí obchodovat, jelikož v té době byly všechny mezikmenové konflikty zakázány.
Jako náctiletý začal Mohamed doprovázet svého strýce na obchodních cestách do Sýrie. Stal se tak na poměry své doby velmi zcestovalým a znalým cizích poměrů. Během tohoto období poznalo mnoho svatých mužů, že Mohamed je Božím prorokem.
Jednou z Mohamedových zaměstnavatelek byla Chadídža, zámožná, tehdy čtyřicetiletá vdova. Mladý, pětadvacetiletý Mohamed na ni natolik zapůsobil, že mu roku 595 nabídla manželství. Touto svatbou se z něj stal zámožný muž. Podle arabských zvyků dědili pouze prvorození, takže Mohamed nezískal žádné dědictví ani po svém otci, ani po dědečkovi.
Ibn Ishaq zaznamenává, že Chadídža Mohamedovi porodila pět dětí, jednoho syna a čtyři dcery. Všechny jejich děti se narodily ještě předtím, než Mohamed začal kázat islám. Syn Qasim zemřel ve dvou letech (stejně jako synové al-Tajib a al-Tahir, které však uvádí životopisec Ibn Ishak). Jeho dcery se prý jmenovaly "Zainab", "Ruqayyah", "Umm Kulthum" a "Fátima".
Šíité tvrdí, že Mohamedova je pouze dcera Fátima a že ostatní dcery jsou buď Chadídžiny děti z předchozího manželství, nebo děti její dcery.
Mohamed měl přemýšlivý rozmar a běžně trávil noci v jeskyni Hira, blízko Mekky, meditacemi a přemýšlením. Okolo roku 610 měl v průběhu meditace vidění archanděla Gabriela a slyšel hlas, který mu, podle koránu, sdělil toto: „Přednášej ve jménu Pána svého, který člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán Tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“ (Korán 96:15: Kapka přilnavá; český překlad: Ivan Hrbek, 1972).
Toto první zjevení Mohameda silně rozrušilo, ale jeho žena Chadídža ho ujistila, že se jednalo o pravdivou vizi a stala se jeho prvním stoupencem. Brzy byla následována svým desetiletým synem Alím ibn Abí Tálibem a Abú Bakrem, kterého sunnité prohlašují za nejbližšího Mohamedova přítele.
Až do své smrti Mohamed přijímal častá další zjevení, přestože zde je poměrně velká mezera mezi prvním zjevením a dalšími. Toto ticho ho zneklidňovalo, dokonce se obával o své duševní zdraví, a to až do zjevení súry 93 (Denní jas), jejíž slova přinesla povzbuzení a ujištění.
Okolo roku 613 Mohamed začal šířit své slovo mezi lid. Většina lidí, která ho slyšela, ho prostě ignorovala, část se mu vysmála. Přesto mu někteří uvěřili a připojili se k jeho nepočetné skupině.
S tím, jak se počet Mohamedových přívrženců zvyšoval, začínal být nebezpečím pro místní kmeny a vládce města. Ostatně jejich bohatství tkvělo v Ka'bě, svatostánku mnoha různých bohů, ústředním místě duchovního života Mekky. Pokud by zavrhli své modly, jak kázal Mohamed, znamenalo by to konec poutníkům, obchodu a nakonec i bohatství. Jeho kritika mnohobožství byla zvláště útočná vůči jeho vlastnímu kmeni Kurajšovců, jelikož právě oni byli strážci Ka'by.
Mohamed byl spolu se svými stoupenci pronásledován. Někteří uprchli do Habeše (dnešní Etiopie) a založili zde malou kolonii.
Několik súr je datováno z tohoto období a ukazuje tehdejší situaci – například 111. (název je Zhyňte, nebo též Palmová vlákna), 104. (Pomlouvač) a části 19. (Marie), 21. (Proroci), 109. (Nevěřící) a 80. (Zakabonil se).
V raném období se též odehrál příběh tzv. Satanských veršů. Ty měly obsahovat ústupek vůči mekkánskému polytheismu, jelikož v nich byla zahrnuta možnost přímluvy Alláhových dcer al-Lát, al-Uzzá a Manát.
To by Mohamedovi umožnilo zachovat mír se svými sousedy, nicméně Mohamed tyto verše později odvolal a prohlásil je za Satanovo vnuknutí. Později byla též rozvedena teorie veršů zrušených a zrušujících.
Někteří badatelé pochybují, že tyto verše vůbec byly součástí tištěného či šířeného koránu jako takového, avšak muslimští historikové potvrzují věrohodnost tohoto příběhu, a proto není pravděpodobné, že by si bezprostřední současníci a následnovníci Mohameda vymysleli takovýto projev slabosti Proroka.
Roku 619 umírá Mohamedova žena Chadžídža i strýc Abú Tálib – tento rok je znám jako „rok truchlení“. Nový vůdce Mohamedova klanu - Abú Lahab - nad ním zrušil ochranu, což bylo v souvislosti s výhružnými verši, které Mohammed kázal na náměstí v Mekce.
Muslimové byli od tohoto okamžiku nuceni snášet hlad a pronásledování.
Okolo roku 620 měl Mohamed podniknout noční výpravu (Isru) a měl být vzat na nebesa (Mi'rádž). Isrá je arabský výraz pro údajnou zázračnou noční pouť z „Mešity vznešené“ (Masdžid al-haram) do „Mešity nejvzdálenější“ (Masdžid al-Aqsá), kterou Sunna později vyložila jako cestu z Mekky do Jeruzaléma, přesněji na Chrámovou horu, odkud měl vystoupit na nebesa, navštívit ráj a peklo a promluvit s Alláhem a staršími proroky.
Do roku 622 se život v malé mekkánské muslimské komunitě stával nejen obtížnějším, ale také nebezpečnějším. Muslimská tradice hovoří o několika pokusech o Mohamedovu vraždu. Mohamed se tedy rozhodl emigrovat do Medíny (Jathribu), velké zemědělské oázy, kde již žilo jisté množství muslimský konvertitů. Rozbitím spojení se svým vlastní kmenem Mohamed demonstroval, že rodinná a kmenová loajalita je nepodstatná v porovnání se svazkem Islámu, což byla, v Arábii, roztříštěné na kmenovou společnost, revoluční myšlenka. Hidžra, tedy emigrace do Medíny, se stala počátkem islámského kalendáře. Samotný výraz doslovně znamená „přerušení kmenových a rodových svazků a navázání nových“.
Mohamed do Medíny přišel jako zprostředkovatel, pozvaný kvůli vyřešení krevní msty mezi arabskými frakcemi Aws a Khazraj. To se mu skutečně povedlo tím, že obě znepřátelené skupiny sjednotil do své muslimské komunity a zakázal krevní mstu mezi muslimy. Medína byla přesto také domovem několika židovských kmenů (ačkoliv otázkou zůstává, zdali se jednalo i o etnické Židy). Mohamed doufal, že ho také uznají za svého proroka, nicméně se tak nestalo. Naopak Židé jeho učení zpochybňovali, pro rozpory mezi jeho učením a jejich Písmem svatým. Někteří akademičtí historikové se domnívají, že již v této době Mohamed opustil naději, že se mu povede získat Židy jako následovníky nebo spojence, a tak změnil qiblu, směr muslimských modliteb, od původního chrámu v Jeruzalémě ke Ka'bě v Mekce.
Nemuslimští osadníci na muslimském území bývali obvykle spíše zdaněni, než vypovězeni. Mohamed navrhl dokument, který je dnes znám jako „Medínská ústava“ (cca 622–623), kde vyložil pravidla, podle kterých mohou rozdílné frakce, a speciálně Židé, žít uvnitř nového Islámského státu. V tomto systému bylo Židům a ostatním „Národům Knihy“ povoleno udržet si své náboženství tak dlouho, dokud budou platit poplatek. Tento systém předurčil další vztahy mezi muslimy a nevěřícími a stal se tak základem budoucí stability muslimských chalífátů. Ve své době byl islámský Chalífát tolerantnější než další dvě velké mocnosti v regionu – Byzantská a Sasánovské říše, které aktivně vystupovaly nepřátelsky vůči všem ostatním náboženstvím, kromě státem protežovaného ortodoxního křesťanství, respektive zoroastrismu.
Vztahy mezi Mekkou a Medínou se rychle zhoršovaly (viz 2. súra; Kráva). Mekkánci zkonfiskovali veškerý majetek, který v Mekce muslimové zanechali. Naproti tomu Mohamed uzavřel dohody o alianci a vzájemné pomoci s okolními sousedy.
Mohamed se uchýlil k nájezdům na karavany, mířící do Mekky. Napadání karavan byla stará arabská tradice, pozdější muslimové omlouvali tyto útoky reálně existujícím válečným stavem mezi Mekkánci a muslimy. Badatelé též mohou dodat, že to byla pro muslimy otázka přežití, jelikož jim v Medíně nepatřily žádné pozemky a bez přepadů by se museli spolehnout na dobročinnost.
Několik měsíců po příchodu do Medíny se ocitají Mohamed a jeho žáci v bezvýchodné situaci: když i ti nejbohatší opuštěli Mekku, své rodné město, brali si s sebou jen skrovné úspory. Nemohli obdělávat půdu, jež jim nepatřila, ale nechtěli být trvale závislí na medínské pohostinnosti. 75 nově usazených obyvatel byla pro "ansáry" (medínské konvertity k islámu) a jejich rodiny těžce doléhajícím břemenem. Přes jejich štědrost byli mekánští imigranti pronásledováni hladem a nemocemi. Většinou se živili pouze datlemi a vodou. V zimě strádali vlhkem, na něž je vyprahlá a suchá Mekka nepřipravila. Trpěli horečkou a úplavicí; Abú Bakr a další byli stiženi malárií. Na nepřízeň osudu reagoval Mohamed jako beduín. Našel jediné možné východisko: razzia - loupežný nájezd. Jde o limitovaný výpad na velbloudech, který v tehdejší Arábii nebyl považován za nic nečestného, neboť tak lze získat velké množství dobytka či velbloudů. Většinou se tyto razzie obešly bez zabíjení lidí - jen výjimečně se zvrhly v otevřený konflikt. V prosinci roku 623 došlo k významnému přepadení, které mezi muslimy získalo název "loupež v Nachle". Zemřel při něm 1 člověk, což bylo považováno za velice špatné znamení.
Hned v březnu roku 624 vedl Mohamed přibližně dalších 300 vojáků při přepadení mekkánské obchodní karavany (o tisíci velbloudech a zboží v hodnotě padesát tisíc denárů), která se vracela z Gazy do Mekky. Mekkánci se úspěšně ubránili a rozhodli se, že uštědří Medínským lekci a vyslali proti nim malou armádu. 15. března 624 došlo poblíž místa zvaného Badr k bitvě. Přestože měla Mekka přesilu asi 800 ku 300 vojákům, muslimové zvítězili, zabili nejméně 45 Mekkánců a asi 70 jich zajali pro výkupné. Muslimů zemřelo pouze 14. Tato bitva je počátkem velkých muslimských vojenských úspěchů.
Mohamed podle Alláhova zjevení věřícím zakázal zbytečné masakry. Zaměřoval se především na své oponenty.
Muslimům se vítězství u Badru jevilo jako božská obhajoba Mohamedova proroctví. Vítězství upevnilo Mohamedovu pozici natolik, že si mohl dovolit, po několika menších potyčkách a porušení dohody, ohrožující bezpečnost Medíny, vyhostit židovský klan Banú Kajnuká. V podstatě všichni ostatní Medíňané konvertovali a Mohamed se tak stal de facto vládcem města.
Po Chadžídžině smrti se Mohamed opět oženil, a to s devítiletou Áišou, dcerou svého přítele Abú Bakra, který se po jeho smrti stal jeho prvním nástupcem. V Medíně se oženil s Hafsou, dcerou Umara, který se stal následníkem Abú Bakra. Tyto svatby zpečetily vazby mezi ním a jeho vysoce postavenými soukmenovci.
Mohamedova dcera Fátima byla provdána za Alího. Podle sunnitů se jeho další dcera provdala za Uthmána. Každý z těchto mužů se v pozdějších letech stal následníkem Mohameda a politickým vůdcem Medíny. Tak jsou první čtyři chalífové spojeni s Mohamedem pokrevně, manželskými svazky, nebo obojím. Sunnité považují tyto volené chalífy za „Rašidun“, tedy „Správně vedené“.
Po většinu ze svých 63 let života byl Mohamed obchodník, poté prorok. Meč ve svém životě pozvedl až pozdě, válečníkem byl pouhých deset let.
Mnoho kritiky na něj bylo mířeno pro zapojení v přepadávání karavan a dobyvačných válkách. Kritikové říkají, že jeho války šly daleko za hranici sebeobrany. Muslimští komentátoři naopak argumentují, že bojoval pouze pro obranu své komunity proti Mekkáncům a že naléhal na lidská pravidla vedení války. Faktem zůstává, že Muhammad se nezříkal násilí, což dnes ovlivňuje charakter islámu.
Roku 625 vytáhl mekkánský generál Abú Sufján s 3000 mužů na Medínu. Následující bitva u Uhudu se odehrála 23. března a skončila patem. Mekkánští ohlásili vítězství, ale sami ztratili příliš mnoho můžu na to, aby muslimy pronásledovali do Medíny.
V dubnu 627 Abú Sufján vedl další silnou armádu proti Medíně. Ovšem Mohamed nechal vybudovat příkop okolo Medíny a díky tomu úspěšně město ubránil. Podle příkopu byla bitva nazvána "al-chandáq".
Mnoho muslimů věřilo, že Abú Sufjánovi pomáhali sami někteří Medíňané, konkrétně židovský kmen Banú Kurajza. Okamžitě po odvrácení hrozby se strany Mekkánců se muslimové obrátili proti tomuto kmeni.
Poté, co byl kmen po 25 dnech obléhání poražen, byli všichni muži (bn Ishak uvádí 600-900) a jedna žena popraveni z rozhodnutí Sa'ada ibn Muadha, kterého si sami Židé vybrali jako arbitra. Zbývající ženy a děti byly vzaty do otroctví nebo jako výkupné. Kritici islámu toto považují za nespravedlivé, muslimové věří, že to bylo nezbytné.
Následujíce po bitvě "al-chandáq" byli muslimové schopní prostřednictvím konverzí i dobytí rozšířit svou vládu do okolních měst a kmenů.
Roku 628 už byla pozice muslimů natolik silná, že se Mohamed rozhodl vrátit do Mekky, v tuto chvíli ještě pouze jako poutník. V březnu se vydal na cestu, za doprovodu 1 600 mužů. Po vyjednávání byla uzavřena dohoda na hranicích města al-Hudajbijah. Mohamedovi sice nebylo povoleno dokončit jeho pouť v tomto roce, nicméně nepřátelství mělo být ukončeno a muslimům mělo být povoleno vykonat pouť v následujícím roce.
Tato dohoda však platila pouze dva roky a v roce 630 propukla válka nanovo. Mohamed pochodoval na Mekku s obrovskou armádou, čítající okolo 10 000 mužů. Mekkánci, chtiví usmířit se se silnými muslimy a starostliví o znovuzískání lukrativních kmenových aliancí, se podrobili bez boje. Muhamad na oplátku slíbil všeobecnou amnestii (ze které ovšem byli někteří specifikovaní lidé vyloučeni). Většina Mekkánců konvertovala na islám a Mohamed zničil modly v Ka'bě. Od té doby měla být pouť muslimskou poutí a svatyně muslimskou svatyní.
Kapitulace Mekky a porážka aliance nepřátelských kmenů u Hunajnu přivedla větší část arabského světa pod Mohamedovu autoritu. Ta nebyla podepřena žádnou formální vládou, přesto, jak sám zvolil, vládl prostřednictvím osobních vztahů a kmenových smluv.
Muslimové byli naprosto dominantní silou v Arábii a většina zbývajících kmenů a států se podrobila Mohamedovi.
Mohamed umírá okolo poledne v pondělí 8. června 632, po krátké nemoci, v Medíně. Bylo mu 63 let.
Podle šíitského islámu měl Mohamed určit svého nevlastního syna Alího jako svého nástupce na veřejném kázání ve Ghadir Khom. Nicméně Abú Bakr a Umar intrikou vytlačili Alího a udělali vůdce, neboli chalífu, z Abú Bakra. Většina sunnitů toto zpochybňuje a říká, že se komunita radila a svobodně zvolila Abú Bakra, který byl jedním z předních následovníků Mohameda. Každopádně se tak stalo a Abú Bakr se stal novým vůdcem. Většinu svého krátkého vládnutí strávil potlačováním vzbouřených kmenů.
Se sjednocením Arábie se muslimové začali dívat ven a zahájili dobývání, které mělo případně sjednotit celý Střední východ pod vládu chalífů.
Od roku 595 do 619 měl Mohamed pouze jednu manželku – Chadídžu. Po její smrti se oženil s Aišou, a dále s Hafsou. Později se oženil ještě s dalšími manželkami, celkem s jedenácti (9, nebo 10 žijících v době jeho smrti). Někteří říkají, že se také oženil s otrockou dívkou Marií al-Qibtiyya, ale jiné zdroje hovoří opačně.
Podle většiny hadíthů bylo Áiše v době sňatku s Mohamedem 6 let a manželství bylo konzumováno (došlo k pohlavnímu styku) v jejích devíti letech (podle at-Tabarího v deseti letech). Tato skutečnost je dnes často kritizována (pedofilie je trestná v mnoha zemích dnešního světa), kritika ze strany západní kultury se ovšem objevila až poměrně nedávno. Manželství s dětmi nebyla v tehdejší beduínské společnosti neobvyklá a po většinu historie bylo muslimskými historiky Ajšino mládí považováno za velmi pozitivní fakt a často vyzdvihováno, protože bylo vnímáno jako potvrzení jejího panenství a čistoty.
Chadídža byla Mohamadova první manželka a matka jediného dítěte, které ho přežilo, dcery Fátimy. S ostatními manželkami se oženil až po smrti Chadídži. Některé z těchto žen byly nedávné vdovy po bojovnících z bitev. Další byly dcery jeho blízkých spojenců a kmenových vůdců. Výsledkem jednoho z pozdějších spojení byl syn, ale zemřel v deseti měsících.
Mohamedovy ženy a ženské otrokyně:
(*) = sporné
Výraz „společník“ určuje každého, kdo splňuje tři podmínky. Za prvé, musí to být Mohamedův současník. Za druhé, musel alespoň jednou vidět nebo slyšet Mohamedův proslov. A za třetí musel konvertovat k islámu. Společníci jsou odpovědní za přesení „hadísu”, každý „hadís“ musí mít na začátku některého ze společníků. Kromě seznamu, uvedeného zde, je samozřejmě ještě velké množství jiných.
Seřazeno podle abecedy:
Mohameda přežila pouze jeho dcera Fátima a její děti. (Někdo říká, že měl ještě jednu dceru Zainab, která porodila dceru Ammu, nebo Umamu, která ho také přežila.)
Šíité věří, že Fátimin manžel Alí a jeho následníci jsou jediní legitimní vůdci víry. Sunnité tento názor odmítají, ale přesto ctí Mohamedovy potomky.
Mohamedovi potomci jsou známi pod mnoha jmény, jako například Sajíd سيد, či "šarif" شريف (množné číslo: ِأشراف Ašráf). Mnoho vládců a významných osobností v muslimských zemích se, v minulosti i nyní, prohlašují za Mohamedovy potomky, s větší, či menší věrohodností. Například Fatimidská dynastie v Severní Africe, současná jordánská a marocká královská rodina Idrisů a Agha Khan, imám išmaelské větve islámu. V mnoha muslimských státech existují různě důvěryhodné společnosti, které prokazují prohlášení o potomství Mohameda.
Mohamed, před svou smrtí v roce 632, vytvořil islám jako sociální a politickou sílu, která sjednotila většinu Arábie. V několika obdobích po jeho smrti došlo ke sjednocení celé Arábie a k dobytí Íránu, Iráku, Egypta, Palestiny, Sýrie, Arménie a velké části severní Afriky. Do roku 750 se již islám stal duchovním protějškem dvou velkých monoteistických náboženských systémů – judaismu a křesťanství – a geopolitickým nástupcem Římské říše. Pod muslimskou kontrolu se tak dostal zbytek severní Afriky, jižní část Španělska a velká část střední Asie, zahrnuje Sindh v údolí Indu.
Pod vládou Ghaznavidů se islám v 10. století v důsledku dobyvačných válek rozšířil do hinduistických knížectví na východ od Indu, tedy do oblasti dnešní severní Indie. Ještě později Islám mírovou cestou expandoval do velké části Afriky a jihovýchodní Asie.
Mohamed je obecně považován za jednu z nejvlivnějších osobností všech dob. Byl nesmírně úspěšným náboženským a zároveň i politickým vůdcem. Michael H. Hart ho řadí v žebříčku sta nejvlivnějších osobností na první místo před Ježíše a Buddhu. Dnes je islám druhé nejrozšířenější náboženství, ve které věří více než 1,5 miliardy lidí po celém světě.
Většina muslimů vůči Mohamedovi cítí velkou úctu a lásku a vyjadřují ji mnoha způsoby.
I když je Mohamed často muslimy označován za vzor ctnosti a spravedlnosti, historické prameny hovoří jinak. Někteří muslimští historikové (Ibn Varrak, Ali Sina, …) a mnozí nemuslimové zaznamenali ve svých dílech množství údajů o Mohamedovi, které se staly důvodem jeho kritiky.
Velmi často bývá u Mohameda kritizována jeho polygamní manželství. Ačkoli běžný muslim může mít pouze čtyři ženy najednou, měl Mohamed podle dostupných pramenů minimálně osm žen (některé prameny uvádějí i více). V Koránu je prorok zmíněn jako výjimka z „pravidla maxima čtyř žen“.
Polygamie jako praxe proroků je známa již z Bible.
Za nejproblémovější z jeho (historicky prokazatelných) žen je některými považována jeho nejoblíbenější žena Áiša. Podle většiny hadíthů bylo Áiše v době sňatku s Mohamedem 6 let a manželství bylo konzumováno v jejích devíti letech (podle al-Tabarího v deseti letech). Tato skutečnost je dnes často kritizována, kritika ze strany západní kultury se ovšem objevila až poměrně nedávno. Manželství s dětmi byla v tehdejší beduínské společnosti běžná a po většinu historie bylo muslimskými historiky Ajšino mládí považováno za velmi pozitivní fakt a často vyzdvihováno, protože bylo vnímáno jako potvrzení jejího panenství a čistoty.
Kritikové také poukazují na jeho manželství s exmanželkou jeho adoptovaného syna Zajnaba bint Jahshe.
Mohamed bývá dále kritizován za údajné vraždy svých politických odpůrců (např. Abú Afaka, Ka'ba ibn al-Ašrafa nebo Abdulláha ibn Chatala).
Oficiální sunnitský životopis Mohamedova života od Ibn Ishaka obsahuje kontroverzní příběh o tom, jak nechal Mohamed mučit člověka kvůli pokladu.