Nauru

Nauru ("Republika Nauru") je stát na stejnojmenném ostrově. Jedná se o nejmenší ostrovní stát a zároveň republiku ležící v jižním Tichém oceánu v ostrovní skupině Mikronésie. Co se týče mikrostátů, zastupuje třetí pozici, a to za Vatikánem a Monakem. Nauru je členem britského Commonwealthu.
Nauru se stalo známé těžbou fosfátů, která po jistou dobu zajistila jeden z největších důchodů na hlavu obyvatelstva na světě. V důsledku nekontrolované těžby a pochybné finanční politiky je dnes většina ostrova neobyvatelná a stát stojí před finančním bankrotem a ztrátou nezávislosti.
Nauru objevil 8. listopadu 1798 John Fearn, který jej nazval Pleasant Island (Příjemný ostrov).
Roku 1888 byl ostrov obsazen Německem, po první světové válce byl jako mandátní území spravován společně Austrálií, Velkou Británií a Novým Zélandem. Nezávislost a státní suverenitu získalo Nauru roku 1968, kdy byla vyhlášena republika.
Po roce 1900, kdy byla na ostrově objevena velká ložiska fosfátu, ho začaly těžit zahraniční společnosti. Až roku 1970 byla těžba zestátněna a Nauru se v krátké době stalo jedním z nejbohatších států (v přepočtu na hlavu obyvatele); školství, zdravotnictví a další služby byly pro vlastní obyvatelstvo zadarmo. V důsledku těžby fosfátu, která vedla k ekologické devastaci velké části ostrova a extrémní zadluženosti, se v posledních letech dokonce uvažovalo o přesídlení obyvatel na jeden ostrůvek u severoaustralského pobřeží.
Nauru je parlamentní republikou. Vládu tvoří jednokomorový parlament, volený každé tři roky. Ten také volí ze svých členů předsedu. Pro kandidáty v Nauru není typické zařazovat se do určité politické strany. V současném parlamentu působí 19 členů a z toho je 15 z nich nezávislými kandidáty. Nezávislost získalo Nauru roku 1968. Do té doby bylo spravováno jako mandátní území Austrálií, Velkou Británií a Novým Zélandem. Nauru je jediný stát na světě, který nemá úřední hlavní město: vládní úřady se nacházejí v distriktu Yaren (4500 obyv.). Nauru nemá vlastní armádu, za obranu ostrova je dle zvláštní smlouvy zodpovědná Austrálie (i když obyvatelé Nauru mohou být do australské armády rekrutováni).
Nauru je administrativně děleno do 14 distriktů. V důsledku finančních problémů státu došlo v letech 1986 až 2004 k celkem 22 volbám, což znázorňuje současnou nestabilitu systému.
Jistou nestálost lze pozorovat i v oblasti zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. Dokumentovat je to možno na vztahu Nauru k Číně a Tchaj-wanu:
Obdobně kolísavá byla i politika např. vůči Francii (1995 přerušení diplomatických styků, 1997 jejich obnovení).
Nauru se dělí do čtrnácti správních obvodů, které jsou seskupeny do osmi volebních obvodů. Nejlidnatější čtvrtí je Denigomodu s 1 804 obyvateli. Další části: Aiwo, Anabar, Anetan, Anibare, Baitsi, Boe, Buada, Denigomodu, Ewa, Ijuw, Meneng, Nibok, Uaboe, Yaren.  
Nauru má rozlohu 21 km ,leží jižně od rovníku a jižně od Marshallových ostrovů v tichomořské skupině ostrovů Mikronésie, která je částí Oceánie.Ostrov je obklopen korálovým útesem. Přístup na pevninu je pak velmi obtížný.  Nauru je typickým korálovým atolem, nacházejícím se na špičce starého vulkánu. Korálová základna atolu sahá do hloubky asi 2 km, nejvyšším bodem atolu je Command Ridge (65 m n. m.). Mořské dno přitom klesá velice rychle, ve vzdálenosti jednoho kilometru od břehu dosahuje hloubka již přes 1000 metrů.
Ostrov byl jedním z největších fosfátových ostrovů. Těžbou byla krajina zdevastována a téměř všechny zásoby fosfátu byly vyčerpány. Kvůli odtoku a bahnu z těžby také zahynulo 40% mořského života v okolí ostrova. Nauru má také problém s omezeným množstvím sladké vody. Obyvatelé jsou závislí na odsolovacím zařízení a nádržích s dešťovou vodou.Přes vcelku dostatečné srážky (1900 mm/m² ročně) se většina vody ihned vsakuje, což ztěžuje zemědělství. Pitná voda se musí částečně dovážet z Austrálie. 
Významnou část ostrova tvoří úrodná oblast okolo jezera Buada, kde můžeme najít např. kokosové palmy a banánovníky.
Velká část území byla dříve pokryta silnou vrstvou fosfátu, tedy původně ptačích exkrementů; tato masa, známa pod jménem guano, je dodnes považována za jedno z nejlepších hnojiv. Po odbourání této vrstvy zbyla opět holá vápencová krajina, kde ani pokusy zalesnění nepřinesly výrazné výsledky.
Na ostrově bylo zaznamenáno 60 druhů cévnatých rostlin, žádný není endemický. Jako zalesněné je možno označit pouze asi 2 km² tedy kolem 10 procent celkové plochy. Porost se skládá zejména z kokosových palem, fíkusů, ibišku a mangrovníků. Dřívější porost třešní, datlových palem, mandloní a manga byl již vymýcen.
Původní fauna ostrova Nauru pozůstává především z různých druhů hmyzu (řada z nich je endemická), dále z několika druhů mořského ptactva (jako např. z fregatek) a z jediného zástupce zpěvného ptactva, rákosníka nauruského ("Acrocephalus rehsei"). Další živočichové, především krysa ostrovní ("Rattus exulans"), kočky, psi a prasata, byli na ostrov zavlečeni člověkem.
Mezi podmořské živočichy vyskytující se poblíže atolu – kromě mnoha druhů měkkýšů a korýšů – patří zejména koráli "helioporaria".
Nauru má celoročně velice horké a vlhké klima, a to kvůli své poloze blízko rovníku. V období mezi listopadem a lednem je toto místo postihováno monsunovými dešti. Denní teploty se pohybují okolo 26 až 35 °C a 22 až 34°C během noci. 
Obyvatelstvo Nauru se skládá jen z 62 % z původního obyvatelstva, velkou část tvoří přistěhovalci (dříve zejména zaměstnanci při těžbě fosfátu): přistěhovalci z Kiribati a Tuvalu (25 %), Číňané a Vietnamci (8 %), dále Evropané a obyvatelé Nového Zélandu (5 %).
Průměrný věk dožití je jen 62 let; jako důvod je uváděno velké rozšíření cukrovky a obezita v důsledku nekontrolované výživy obyvatel v období zbohatnutí od 70. let 20. století. Cukrovkou trpí 30,2 % obyvatel, což je v celosvětovém měřítku ojedinělé. Nauru také drží pochybné světové prvenství v míře obezity, 97% mužů a 93% žen má nadváhu nebo je obézní. Růst obyvatel je kolem 1,87 %, dětská úmrtnost činí 1,014 %.
Z náboženství je mezi obyvatelstvem nejvíce rozšířeno křesťanství, další hrají podřadnou roli:
Kolem 7% jsou stoupenci původního místního náboženství, jistého druhu monoteistické víry, kde velkou roli hraje bohyně Eijebong a ostrov duchů Buitani.
Oficiálním jazykem je naurština, kterou využívá 96% obyvatel. V Nauru se mluví také anglicky. Angličtina se uplatňuje převážně ve státní správě a v obchodu.
Stav a vývoj naurského hospodářství je těsně spojen s těžbou fosfátového hnojiva, které patří k nejlepším na světě (jeho čistota je kolem 90 %). O vzniku fosfátových ložisek existuje více teorií, většinou se vychází z toho, že se jedná o guano, tedy ptačí exkrementy.
Těžba fosfátového hnojiva začala již kolem roku 1900, během dalších desetiletí pak stoupala, zůstala však v rukou zahraničních společností. Jejich zestátněním roku 1970 pak začal vývoj, který přímo katapultoval Nauru mezi nejbohatší země světa v přepočtu na obyvatele. Vývoz fosfátu se ještě roku 2000 podílel 75 % na tvorbě národního důchodu.
Bezohledná těžba fosfátového hnojiva však mimo bezpříkladného růstu životní úrovně měla i dalekosáhlé negativní důsledky. Zásoby fosfátu se začaly chýlit ke konci, zejména pak většina plochy ostrova byla změněna v jakousi vyschlou měsíční krajinu, zemědělství je dnes možné jen na úzkém pobřežním pásu, kde se nacházejí i obydlené obce ostrova.
K tomu se přidává i pochybná investiční politika různých vlád Nauru. Kromě založení vlastní univerzity byla zřízena i státní rejdařská společnost a státní letecká společnost (která občas v důsledku nedostatku peněz na letecký benzín či potřebné opravy a údržbu musí pozastavit svou činnost). Naurská vláda investovala i do různých nemovitostí, známým se stal zejména mrakodrap "Nauru House" v australském Melbourne (zde znám pod přízviskem "Birdshit Tower" – "Ptačincová věž").
Když se ukázalo, že zásoby fosfátu docházejí a že investované zisky byly minusovým obchodem, snažilo se Nauru katastrofu odvrátit. Nauru se mělo stát daňovým rájem, ovšem poté, co v naurských bankách začala ruská mafie prát své peníze a USA proti tomu důrazně protestovaly, z tohoto úmyslu sešlo; Nauru obdrželo též značnou částku od Austrálie za to, že na svém území zřídilo zajatecké tábory (Nauru Detention Centre), kde Austrálie internovala různé uprchlíky, zejména z Afghánistánu, kterým byl odmítnut vstup do Austrálie.
Australská vláda též navrhla přemístit obyvatele Nauru na jeden neobydlený ostrov před severním australským pobřežím, což by však znamenalo vzdát se státní suverenity; tento návrh byl odmítnut.