Petrohrad

Petrohrad (rusky "Санкт-Петербург" v českém přepisu do latinky "Sankt-Petěrburg", rusky hovorově zkracováno na "Питер" ("Pitěr")) má přes 5 000 000 obyvatel a je to druhé největší město Ruska. Z měst nad milion obyvatel je položeno na světě nejseverněji. Leží v severozápadní části Ruska při ústí řeky Něvy do Finského zálivu, který je součástí Baltského moře.
Petrohrad, založený roku 1703 Petrem Velikým, byl v letech 1712–1917 hlavním městem Ruského impéria. V dobách Sovětského svazu nesl Petrohrad název "Leningrad" ("Ленинград") na počest bolševického vůdce Vladimira Iljiče Lenina. Je sídlem Leningradské oblasti a Severozápadního federálního okruhu, samo je (vedle Moskvy a Sevastopolu) federálním městem. Dodnes je kulturním střediskem celého Ruska s mnoha památkami Světového dědictví UNESCO a také jedním z nejdůležitějších ruských přístavů.
Při svém založení dostalo město název Sankt-Pitěr-Burch (Санкт-Питер-Бурх), což bylo imitací nizozemského "Sankt-Pieterburch". Zakladatel, car Petr I. Veliký, který byl pobytem v Nizozemí ovlivněn, však nepojmenoval město po sobě, nýbrž po svém patronu apoštolu Petrovi. Již po několika letech se však ujal poněmčený název Sankt-Petěrburg. V letech 1914–1924 se město oficiálně nazývalo Petrograd ("Петроград"). Po smrti V. I. Lenina bylo 26. ledna 1924 přejmenováno na Leningrad ("Ленинград").
Po rozpadu Sovětského svazu byl městu po místním referendu v létě 1991 vrácen 6. září 1991 jeho dřívější oficiální název Sankt-Petěrburg ( ). Velmi rozšířen je hovorový název "Pitěr" ("Питер").
České exonymum Petrohrad nepochází z období 1914-1924, jak se někdy mylně předpokládá. Toto slovo má svůj původ nejspíše v Jungmannově "Slovníku česko-německém" z roku 1837, kde Jungmann nabízí jako ekvivalenty německého výrazu "Petersburg", označujícího ""město hlavní v Rusích"," české "Petrohrad", popřípadě "Petrov" (doporučuje užívat první variantu). Jedná se tak pravděpodobně o obrozenecký kalk z němčiny.
Město bylo založeno 27. (16. ) května 1703 carem Petrem Velikým, během Severní války a to na Zaječím ostrově, kde položil základy Petropavlovské pevnosti.
Město vybudoval na močálech, které nechal ruský imperátor za cenu mnoha životů dělníků vysušit a vybudovat zde nové sídelní město. V roce 1712 se stalo hlavním městem Ruského carství, poté Ruského impéria a toto postavení si udrželo, kromě let 1728 až 1732, až do vzniku Sovětského svazu začátkem 20. století.
V roce 1716 byl jmenován Petrem Velikým jako hlavní architekt města francouzský architekt Jean-Baptiste Alexandre Le Blond. Na vzhledu města se také zapsal švýcarsko-italský architekt Domenico Trezzini, který dal vzniknout tzv. „Petrovskému baroku“ a italský architekt Bartolomeo Rastrelli. Tehdy vznikly stavby jako Chrám svatého Petra a Pavla, Palác Menšikov, Kunstkamera či Dvenadcať Kollegij, které se staly prominentní v architektuře centra.
Roku 1724 zde bylo založeno sídlo Akademie věd, Petrohradské univerzity a Akademického gymnázia. V 60. letech 18. století vystřídala baroko architektura neoklasicistní. Za vlády Kateřiny Veliké (1760s-1780) byly břehy Něvy lemovány žulovými náspy.
Na památku ruského vítězství nad Napoleonem (1812) byl postaven Alexandrův sloup a Narvská brána. Ve 40. letech 19. století klasicistní architektura ustupuje romantismu. Petrohrad po průmyslové revoluci překonal Moskvu v populaci i průmyslovém růstu a vyvinul se v jedno z největších průmyslových měst v Evropě, s velkou námořní základnou, říčním a námořním přístavem.
V září a říjnu 1917 obsadila německá vojska západoestonské souostroví a napadla Petrohrad bombardováním a krátkou invazí.
7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil) zde začal výstřelem z Křižníku Aurora ozbrojený převrat – Říjnová revoluce, která zásadně změnila dějiny nejen Ruska, ale i celého světa 20. století. Loď byla dříve nasazena v rusko-japonské válce, v první světové válce operovala v Baltském moři, poté sloužila jako výcviková loď, během druhé světové války byla poškozena bombardováním a potopená, po válce byla v letech 1945–1947 opravená a od roku 1957 slouží jako petrohradské muzeum.
Bolševici vedení Leninem, zaútočili na Zimní palác v události poté známé jako Říjnová revoluce, což vedlo ke konci ruské prozatímní vlády, která řídila Rusko po odstoupení cara Mikuláše II. 12. března 1918, přenesli Sověti vládu do Moskvy. V říjnu 1919 se generál Nikolaj Judenič pokusil s Bílou armádou dobýt město, ale Lev Trockij mobilizoval rudoarmějce a donutil ho k ústupu.
Od září 1941 až do ledna 1944 bylo město v obležení německými vojsky. Tehdy ve městě zemřelo na hladomor více než jeden milion civilistů. Obležení města bylo jedním z nejdelších a nejvíce smrtelných obležení velkoměsta v novodobé historii.
Během "Leningradské aféry" (1949–1952) bylo ve Stalinem inscenovaném procesu popraveno celé vedení města, včetně prvního tajemníka městského výboru VKS(b) Pjotra Sergejeviče Popkova. 23 tehdejších vůdců bylo odsouzeno k trestu smrti a dalších 181 do vězení nebo vyhnanství.
Metro, které dnes tvoří pět linek, bylo uvedeno do provozu v roce 1955 s prvními osmi stanicemi. V roce 1995 došlo k zatopení tunelu uprostřed linky Kirovsko-Vyborgskaja, ta byla poté rozdělena do dvou samostatných segmentů na příštích devět let.
V šedesátých letech 20. století bylo ve městě obnoveno a otevřeno pro veřejnost muzeum malíře Ilji Repina.
V roce 1991 se město po referendu navrátilo ke svému původnímu názvu. Původní nebo nové názvy dostalo také 39 ulic, šest mostů, tři stanice metra a šest parků.
V Kateřinském paláci v Carském Selu se od roku 2003 nachází věrná kopie Jantarové komnaty. Jantarová komnata zde existovala po téměř dvě stě let od roku 1716, ztratila se během druhé světové války.
Petrohrad je městem mnoha historicky významných událostí. Car Petr Veliký ho založil v močálech v deltě Něvy ústící do Finského zálivu na více než 40 ostrovech spojených 300 mosty. Pro ruského cara měl být Petrohrad oknem do Evropy.
Dnes vyzařuje toto město se svými širokými bulváry, parky a pobřežními promenádami do světa stále ještě své otevřené, seversky zdrženlivé fluidum. Proslulé (a turisticky atraktivní) jsou petrohradské letní „bílé noci“, kdy v důsledku nevelké vzdálenosti od polárního kruhu slunce sice zapadne za obzor, ale nenastane tma.
Katedrála svatého Izáka, kterou stavělo 440 tisíc dělníků po 40 let (1816 až 1858), je druhá nejvyšší na světě (po moskevské katedrále), vypíná se do výšky 100 metrů. Nabízí 14 000 míst pro návštěvníky a skvostný pohled na skutečnou symfonii z mramoru, drahokamů a polodrahokamů všech barev. Zlatá kupole je obložena 100 kg čistého zlata. Odtud se nabízí výhled na nejkrásnější místa historického jádra města, které bylo v roce 1990 prohlášeno za světové kulturní dědictví UNESCO.
Tzv. Zimní palác, nechala postavit dcera Petra Velikého, Alžběta, k italské barokní kompozici architekta Bartolomea Rastrelliho provedené v bílé a zelené barvě byla později přibudována klasicistní přístavba. Kateřina II. Veliká z budovy učinila roku 1764 galerii Ermitáž a umělecké skvosty pro ni nakupovala v celé Evropě. Počet exponátů přesahuje tři milióny, pouze část je přístupná veřejnosti. Počet obrazů řadí Ermitáž jako největší obrazárnu na světě. Kdybyste chtěli projít všechny exponáty, čeká na vás 10 km dlouhá trasa.
Mezi nejoblíbenější atrakce patří první stavba v Petrohradu – Petropavlovská pevnost s "Katedrálou Petra a Pavla", palác Admirality, který svou věží dominuje městu, "Triumfální oblouk" jako památka na vítězství nad Napoleonem, žulový monolit – "Alexandrův sloup, Kazaňský chrám, Křižník Aurora, Vasiljevský ostrov, Smolenská katedrála" a další.
Tepnou města je 4 km dlouhý "Něvský prospekt".
Zdroj: Lobanova T. Saint Petersburg and its Environs: One-day Pedestrian Routes, Sankt-Peterburg: Novator, P-2 Art Publishers 2013.
Petr Veliký navrhoval město jako další Amsterdam a Benátky, s kanály namísto ulic. V současné době existuje v Petrohradu 342 mostů přes různé kanály a řeky, z toho je 22 mostů zvedacích. Díky složité síti kanálů se Petrohradu často přezdívá „Benátky severu“. Každou noc se od dubna do listopadu 22 zvedacích mostů přes Něvu a hlavní kanály zvedá na pár hodin, aby mohly lodě proplout dovnitř a ven z Baltského moře do Volgo-Baltského vodního systému.
První trvalý most přes Něvu, „Blagoveščenský most“, byl otevřený roku 1850, před tím byly povoleny jen pontonové mosty. Skoro 100 metrů široký „Modrý most“ přes řeku Mojku, je podle některých zdrojů nejširší na světě. Nejdelší je most „Bolšoj Obuchovskij“ s délkou 2824 metrů. K dalším známým mostům patří: „Dvorcový (Palácový) most“, „Trojický Most“, „Most Alexandra Něvského“, „Bolšeochtinský most (Most Petra Velikého)“, „Bankovskij most“, „Most Anichkov“, „Most Lomonosov“, „Egyptský most“ a „Most čtyř lvů“.
Z Petrohradu je velice snadno dostupný i slavný Petěrgof, proslulý svým palácovým a parkovým komplexem, stejně jako další místa s někdejšími rezidencemi ruských carů, jako je Carské Selo (město Puškin), Pavlovsk či Lomonosov; pozoruhodná je také ostrovní pevnost Kronštadt.
Ve městě působí přední fotbalový klub Zenit, dvojnásobný vítěz ruské ligy, který v sezóně 2007/08 vyhrál také Pohár UEFA. V ledním hokeji reprezentuje město SKA Petrohrad, účastník KHL, v němž dříve působil český trenér Miloš Říha. Od roku 1995 se v petrohradském Sportovním a koncertním komplexu pořádá halový tenisový turnaj kategorie ATP World Tour 250 St. Petersburg Open.
V roce 1980 se v tehdejším Leningradu odehrála část fotbalového turnaje v rámci LOH. O čtrnáct let později bylo město pořadatelem her dobré vůle. V současnosti vyrůstá na Krestovském ostrově stadion pro spolupořádání Mistrovství světa ve fotbale 2018.
Vývoj počtu obyvatel Petrohradu 1725–2005
Skupiny, které se podílely na etnickém složení alespoň desetinou procenta, byly při sčítání v roce 2002 následující: Rusové 84,72 %; Ukrajinci 1,87 %; Bělorusové 1,17 %; Židé 0,78 %; Tataři 0,76 %; Arméni 0,41 %; Ázerbájdžánci 0,36 %; Gruzíni 0,22 %; Čuvaši 0,13 %; Poláci 0,10 %. V průběhu 20. století přišel Petrohrad především o německou a polskou menšinu, které v roce 1897 tvořily 4,01 %, resp. 2,9 %. Tehdy zde žilo také více Finů a Estonců.
Petrohrad má rozsáhlý systém veřejné dopravy, který zahrnuje tramvaje, autobusy, metro či množství říčních služeb, které přepravují cestující po celém městě. Petrohradské metro má pět linek a přepraví 2,5 milionu cestujících denně, některé stanice jsou bohatě zdobené mramorem a bronzem.
S Moskvou a Helsinkami spojuje Petrohrad vysokorychlostní železnice, vlaky zde dosahují rychlosti až 250 km/h. Mezinárodní letiště Pulkovo obsluhuje většinu letecké dopravy ve městě.
Vedle Moskvy je Petrohrad druhým federálním městem Ruska; je tedy samostatným a samosprávným federálním subjektem, který nenáleží do okolní Leningradské oblasti, jejíž administrativa v Petrohradu sídlí. Město je také sídlem Severozápadního federálního okruhu.
V současných hranicích Petrohradu se nacházejí také dříve samostatná sídla a ostrovní město Kronštadt. V současné době je město rozděleno na 18 rajónů (jejich počet se často měnil; do r. 2005, kdy zanikl Lomonosovský a Pavlovský rajón, měl Petrohrad rajónů 20, ještě dříve pak 27).
Viz Seznam osobností Petrohradu