Severokorejský jaderný program

Severokorejský jaderný program byl Severní Koreou oficiálně přiznán v roce 2009, kdy země prohlásila, že vyvinula jadernou zbraň. Země drží podle relativně malý jaderný arzenál. Země podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, od níž odstoupila v roce 2003. Tento krok zdůvodňovala tím, že Spojené státy selhaly v naplňování vzájemné dohody uzavřené v roce 1994, v niž se Severní Korea vzdávala nukleárního programu výměnou za normalizaci vztahů se Spojenými státy a jejich pomoc při budování jaderných elektráren.
9. října 2006 vydala severokorejská vláda prohlášení, ve kterém oznamovala úspěšné provedení prvního severokorejského jaderného testu. Jak Geologické středisko Spojených států, tak japonští seismologové detekovali v udané době zemětřesení o přibližné síle 4,2 Richterovy stupnice s epicentrem na území Severní Koreje. Síla výbuchu byla odhadována jako menší než kilotuna. 6. ledna 2007 severokorejská vláda oficiálně potvrdila, že Severní Korea vlastní atomové zbraně.
V dubnu 2009 byla Severní Korea, podle vyjádření ředitele MAAE Muhammada Baradeje, kvalifikována jako jaderná mocnost. 25. května téhož roku byl proveden další jaderný test, který měl za následek otřesy o síle 4,9 stupňů Richterovy stupnice.
11. února roku 2013 detekovalo Geologické středisko Spojených států otřesy o síle 5,1 stupňů Richterovy stupnice, která byla ohlášena jako třetí podzemní jaderný test. Severní Korea oznámila že provedla úspěšný jaderný test s lehčí lahvicí a vyšší silou. Neodhalila však přesnější údaje. Jihokorejští vědci odhadly sílu detonace na 6 až 9 kilotun, zatímco německý Spolkový institut přírodních zdrojů odhadl sílu na 40 kilotun.
6. ledna 2016 zaznamenalo Geologické středisko Spojených států otřesy o síle 5,1 stupňů Richterovy škály, které byly označeny za důsledek podzemního jaderného testu. Severní Korea tvrdila, že šlo o test termonukleární zbraně. Tvrzení nebylo ověřeno a Jižní Korea, Čína, Japonsko, Rusko a Spojené státy americké jaderný test odsoudily. 9. září 2016 Severní Korea provedla svůj pátý, a dosud nejsilnější jaderný test provázený otřesy o síle 5,3 stupně.
Korea je rozdělena od roku 1947. Korejská válka oficiálně probíhala od 25. června 1950, do jakési dohody z 27.července 1953. I přes to, že oficiální mír nebyl nikdy vyhlášen, obě strany striktně odmítají, že válka stále probíhá. Tlak mezi oběma zeměmi však v průběhu let nadále stoupá. Rozmístění amerických jednotek na Korejském poloostrově, či jednání obou armád v blízkosti demilitarizované zóny této situaci rozhodně nepomáhá. Napětí vyvrcholilo v roce 1976, kdy Severní Korea zabila v Demilitarizované zóně dva neozbrojené americké vojáky, kteří káceli stromy. V 90. letech měla na stoupající tlak reagovat šestistranná konference mezi Ruskem, Japonskem, Jižní Koreou, Severní Koreou, USA a Čínou, která měla vyřešit problémy místního režimu. Žádná rozumná dohoda nebyla uzavřena.
19. listopadu 2006 prohlásil severokorejský tisk Minju Jonson, že Jižní Korea buduje armádu, určenou k útoku na zemi: „Jižní Korea otevřeně prohlašuje, že výzkum a představování nových zbraní, je zaměřeno na sever“. Pchjongjang obvinil Jižní Koreu, že chtějí, společně s USA, zaútočit na izolovaný a neozbrojený stát. I když podobné prohlášení slyší lidé v KLDR každý rok několikrát (a USA je vždy dementuje), poslední dobou agresivita vůči oběma zemím nebezpečně roste.
Znepokojení se týká dvou reaktorů z výzkumného centra Jongbjon. Obě stanice jsou postavené na technice Magnox, což jsou staré typy jaderných reaktorů. Menší z nich (5MW), byl dokončen roku 1986 a počítá se, že od té doby vytvořil okolo 8 tun jaderného odpadu. Konstrukce větší stanice (50MW) byla zahájena v roce 1984, ale v roce 2003 nebyla ještě stále dokončena. Je založená na neutajeném principu anglické elektrárny Calder Hall, která sloužila jako výrobce plutonia pro program Velké Británie. Malá stanice produkuje dostatek materiálu k vytvoření jedné bomby ročně. Pokud je v provozu i druhá stanice, dokáže vyrobit 10 bomb ročně. Odbornicí také spekulují, že malé množství plutonia dodalo Severní Koreji Rusko z jaderného reaktoru IRT-2000, fungujícím na principu těžké vody.
12. března 1993 prohlásila Severní Korea, že hodlá opustit Mezinárodní dohodu proti šíření jaderných zbraní a odmítla vpustit mezinárodní inspektory k výše zmiňovaným reaktorům. V roce 1994 USA věřily, že KLDR má dostatek zpracovaného plutonia na výrobu 10 bomb. Pod diplomatickým tlakem a hrozby bombardování americkým letectvem, přistoupila vláda na zrušení plutoniového programu. Výměnou přislíbily USA a Jižní Korea, že dodají reaktory na principu lehké vody a do doby než budou hotové, zásobují zemi dostatkem ropy. Lehkovodní reaktory totiž potřebují pro funkci obohacený uran, který by se musel dovážet, což by znamenalo alespoň částečnou kontrolu nad spotřebou. Navíc je z odpadu těchto reaktorů daleko těžší vyrobit plutonium. Přesto, díky rostoucím sporům, měnících se požadavků ze strany Severní Koreje a dalším překážkám, nestihla organizace zabývající vývojem energie na korejském poloostrově (Korean Peninsula Energy Development Organization - KEDO), elektrárnu dostavět, a na konci roku 2002 se KLDR vrátila k používání svých starých reaktorů.
Aby USA nemohly počítat s tím, že KLDR neumí obohacovat uran, byl pozastaven projekt na výrobu plutonia (který stejně museli zrušit nebo pozastavit na základě výše zmiňované dohody), a spuštěn projekt na obohacování uranu. Okolo roku 1997 byl vyslán do země Dr. Abdul Quadeer Khan, šéf pákistánského programu, aby dodal technologii a potřebné informace, výměnou za technologii raket vysokého doletu. Informace pocházejí z americké tajné služby. Tento program byl potvrzen v roce 2002, kdy USA oficiálně požádali o uvolnění informací a o jejich jaderném výzkumu. Na základě toho pozastavili USA všechny dodávky ropy, plynoucí z výše uvedené dohody, jakožto hrubé porušení jejich mírové dohody. Odpovědí KLDR bylo obnovení programu na výrobu plutonia, znovu otevření obou reaktorů blízko Pchjongjangu, vyhnání amerických inspektorů a vystoupení z Mezinárodní dohody o nešíření jaderných zbraní.
I přes to, že George Bush po 11. září 2001 označil KLDR jakožto součást osy zla (Írán, Irák, KLDR), se ozbrojený útok neplánuje. Na blízku však není ani diplomatické řešení, protože, jak řekl John Faller, zástupce ministra zahraničí, USA žádnou dohodu nechce. Podle G. W. Bushe byl mírový program z roku 1994 chybou. Pokud KLDR nedodržela tuto dohodu, proč by měla uzavírat jinou a sponzorovat tak jaderný program. Navíc heslo "Se zlem nebudeme jednat, zlo porazíme", kterého se G. W. Bush drží, mluví jasně.
Trnem v oku není pro Ameriku jen jaderný program, ale taky vládou podporované pašování drog, praní peněz a falšování celosvětových informací jak do země, tak vně zemi. Diplomatické snaha na řešení situace v tomto regionu je velice komplikovaná. Diplomaticky se nechce dohodnout USA a vojensky zase nechtějí zasáhnout ostatní země v regionu. Nikdo z nich si určitě nepřeje aby KLDR vlastnila jaderné zbraně, ale pacifistické Japonsko a armádně slabá Jižní Korea, se obávají proti útokům na vlastním území v případě vojenské akce. Jižní Korea a hlavně Čína se také bojí, že pokud padne režim v KLDR, nebudou ekonomiky zemí schopny utáhnou takový ekonomický a sociální nápor.
V roce 2009 bylo provedeno několik testů balistických raket. 5. dubna 2009 byla odpálena raketa dlouhého doletu, která údajně (dle oficiálních informací) vynesla na oběžnou dráhu komunikační satelit. 26. května 2009 byly odpáleny 3 rakety krátkého doletu. 4. července 2009 bylo odpáleno 7 balistických raket, z čehož dle jihokorejské agentury Jonhap byly 3 dlouhého doletu, schopné zasáhnout Japonsko..
KLDR dle některých zdrojů disponuje raketami krátkého doletu s doletem do 150 km, raketami Scud-B (Hwasong-5) s doletem 340 km, Scud-C (Hwasong-6) s doletem 500 km, Scud-D (Rodong-1) s doletem až 1300 km, Rodong-2 s doletem až 2000 km, Tepodong-1 s doletem až 2300 km, rakety typu IRBM (Musudan) s doletem až 3000 km a pracuje na vývoji rakety Taepodong-2 s předpokládaným doletem 4500 až 6700 km.
Světoví seismologové po čtvrtém jaderném testu varovali, že další výbuch by mohl probudit obávanou sopku Pektusan. Výbuchy v její extrémní blízkosti 115 km pro ni představují přímé ohrožení. Silné zemské otřesy mohou narušit celistvost magmatického krbu a zrychlit tak sopečnou aktivitu. Podle matematického modelu by výbuch sopky mohly vyvolat otřesy o síle 5 až 7,6 stupňů Richterovy škály, přičemž poslední jaderný test měl 5,1 stupňů.