Jižní Osetie

Jižní Osetie ( , "Chussar Iryston", , "Samchreti Oseti") či též Cchinvalský region ( , "Cchinvalis regioni") je sporné území na Kavkazu. "De iure" je integrální součástí Gruzie, jejíž autonomie byla 11. prosince 1990 zrušena.
De facto je Jižní Osetie spolu s Abcházií ruským protektorátem zcela závislým na ruské vojenské, hospodářské a finanční pomoci, jehož nezávislost Moskva uznala po krátké rusko-gruzínské válce v roce 2008. Kvůli vojenské přítomnosti Ruska bývá Jižní Osetie spolu s Abcházií často označována za Ruskem okupované území.
Pouze Ruskem a několika dalšími státy uznaná Republika Jižní Osetie ( ) zaujímá přibližně území bývalé Jihoosetinské autonomní oblasti, které si na Gruzii nárokuje. Do roku 2008 ovládali Gruzínci asi 40 % tohoto území. Jižní Osetie nabyla díky uznání Ruskem mezinárodní status částečně uznávaného státu, de iure je to stále součást Gruzie.
Jižní Osetie leží v západní Asii (podle jiných hranic mezi Evropou a Asií se také může nacházet na hranici mezi Evropou a Asií nebo ve východní Evropě), na západě Zakavkazska, de facto mezi Gruzií a Ruskem, de iure je Jižní Osetie na severu Gruzie a je rozdělena do Gruzínských regionů: Mccheta-Mtianetie, Rača Lečchumi a Kvemo Svaneti, Šida Kartli a Imeretie. Hlavním městem je Cchinvali. Prezidentem je Leonid Tibilov.
V Jižní Osetii žije nejvíc Osetinců a je zde významná menšina Gruzínců. Osetština je psána cyrilicí a patří mezi íránské jazyky, které náleží do indoevropské jazykové rodiny. Gruzínci naopak jazykově náleží k jazykům kavkazským. Etnických Rusů jsou zde asi 2 %.
Jižní Osetie patřila k územím, kam ve středověku pronikal byzantský vliv. Později sem proniklo království Alánie ze severního Kavkazu, což bylo království Osetinců, kteří sem v této době přišli. V desátém století se sjednotila Gruzie a později tuto oblast dobývá. Ve 12. století sem přicházejí Mongolové a proniká sem islám. Křesťanství však zůstala věrná většina obyvatelstva, dnes je zde pouze muslimská menšina a křesťané tvoří 61 % obyvatelstva Jižní Osetie. Od 14. století (po rozpadu Gruzie) se v oblasti střídá vliv Alanie, Gruzínských knížectví, Persie a Osmanské říše. V roce 1774 byla k Rusku připojena Severní Osetie (dnešní Severní Osetie-Alanie) a v roce 1801 i Jižní Osetie. V roce 1810 pak Gruzie. V roce 1918 se Jižní Osetie stala součástí Zakavkazské demokratické federativní republiky, která se po pár týdnech rozpadla a Jižní Osetie se stává součástí Gruzínské demokratické republiky. Etničtí Osetinci s tím nesouhlasili, a proto zde začaly propukat vzpoury, jež přešly ve válku, která trvala až do příchodu Rudé armády v roce 1920. Navzdory nevoli místních byla Osetie v rámci SSSR rozdělena na jižní a severní, přičemž jižní byla součástí Gruzínské SSR a dostala status autonomní oblasti, zatímco severní byla připojena k Ruské SFSR a dostala status federativní republiky. Vedení Jižní Osetie se po celou dobu existence SSSR snažilo o spojení se Severní Osetií v rámci Ruské SFSR.
V roce 1988 zde vznikla Lidová fronta, jedna z prvních politických stran vedle komunistické. Její zvolení představitelé požádali republikovou vládu v Tbilisi, aby status Jižní Osetie byl změněn z autonomní oblasti na autonomní republiku. Po osamostatnění Gruzie však došlo k pravému opaku – autonomie byla zrušena úplně a území oblasti bylo rozděleno mezi několik gruzínských krajů, z nichž však jeden zhruba zahrnuje oblast obývanou Jihoosety. V současné době se jedná o velmi chudou oblast, a to i na gruzínské poměry.
Jižní Oseti se tak následně od Gruzie na počátku 90. let s podporou Ruska jednostranně odtrhli a na území bývalé Jihoosetské autonomní oblasti založili nezávislou "Republiku Jižní Osetii". De facto je na gruzínské vládě nezávislá.
Prvním státem, který uznal nezávislost Jižní Osetie na Gruzii, byla Ruská federace (26. srpen 2008). Druhým státem byla Nikaragua 5. 9. 2008. Dne 10. 9. 2009 také Venezuela uznala nezávislost Jižní Osetie a Abchazie. Dne 16.12.2009 uznalo nezávislost Jižní Osetie Nauru a dne 19.9.2011 Tuvalu.
7. a 8. srpna 2008 se situace mezi centrální vládou Gruzie a Jižní Osetií prudce zhoršila; jednání o míru ztroskotala a příměří bylo porušeno už po několika hodinách. Následně nařídil gruzínský prezident Micheil Saakašvili mobilizaci vojenských záloh a do vzbouřenecké provincie vyslal tanky, dělostřelectvo a stíhačky. Obvinil také Rusko z vojenské agrese a bombardování "pokojných gruzínských měst". Gruzie ohlásila, že její vojenské jednotky vstoupily po celonočním bombardování do hlavního města Cchinvali, aby „na území separatistické republiky obnovily ústavní pořádek“.
Jihoosetský prezident Eduard Kokojty uznaný Ruskem tvrdí, že armáda Gruzie údajně zabila víc než 1400 osetských civilistů, ale údaje se nepodařilo ověřit z nezávislých zdrojů. Podle BBC je mrtvých civilistů "nejméně 15" a ruské ministerstvo zahraničních věcí potvrdilo, že do Jižní Osetie vyslalo tankové jednotky. Později nezávislá organizace Human Rights Watch oznámila 44 mrtvých, přičemž asi polovinu měla na svědomí Ruská armáda. Výzvu ke zdrženlivosti adresoval všem stranám konfliktu generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer a podobná vyjádření vydaly USA. K řešení konfliktu se sejde Rada bezpečnosti OSN.
Po vítězném konfliktu s Gruzií v roce 2008 začalo Rusko upevňovat své pozice. Jako jeden z prvních kroků Rusko vyčlenilo ze státního rozpočtu peníze na opravy válkou způsobených škod. Současně navyšovalo svůj vliv v oblasti politické, vojenské a hospodářské tak, že rozpočet Jižní Osetie je od roku 2008 z 99% závislý na subvencích z Ruska. Rusko též upevňuje vojenskou přítomnost. Počet rozmístěného kontingentu přesahuje 5000 vojáků plus kolem 900 pohraničníků FSB rozmístěných podél hranice s Gruzií.
Představy obyvatel o budoucnosti země jsou nejasné. Některé skupiny vidí sociálně ekonomický přínos a možnost zvýšení zaměstnanosti v integraci s Ruskem. Vysocí představitelé mluví dokonce o sjednocení s Ruskem. Avšak vývoj v poslední době (rok 2011) ukazuje na zřetelné zvýšení protiruských nálad. Nevoli vyvolává stoupající vědomí existenční závislosti na Rusku. K protiruským protestům došlo v prosinci 2011 na demonstraci v Cchinvali. Závislost na Rusku je však tak silná, že manévrovací prostor vůči Rusku nemá ani obyvatelstvo, ani státní správa. Podle agentury ITAR-TASS prohlásil prezident Leonid Tibilov v červenci roku 2013 úmysl spojit se v budoucnu se Severní Osetií, čímž by se Jižní Osetie stala součástí Ruské federace.
Na zasedání politické rady při úřadu prezidenta republiky Jižní Osetie dne 26. 5. 2016 byl projednán termín konání referenda o připojení Jižní Osetie k Ruské federaci. Prezident Leonid Tibilov a mluvčí Parlamentu Jižní Osetie Anatolij Bibilov poté vystoupili se společným prohlášením, v němž oznámili, že bylo rozhodnuto uspořádat referendum až po prezidentských volbách, které se mají konat v roce 2017. 
Před rozpadem SSSR a následnou válkou, žilo v Jižní Osetii asi 100 000 obyvatel z nichž kolem 2/3 byli Osetinci a o něco víc než 1/4 Gruzínci. Východní část obzvlášť okres Leningor byla osídlena především Gruzínci, zatímco západ a střed byl osídlen hlavně Osetinci. Kvůli složité a nejasné situaci, která zde od války 1991–1992 až do roku 2008 vládla se zde od rozpadu SSSR neuskutečnilo žádné sčítání lidu. Proto všechny ostatní čísla jsou pouze odhady. V roce 2007 se odhadoval počet obyvatel na 70 000 přičemž etnické složení obyvatelstva mělo být přibližně stejné jako před rozpadem SSSR. Po válce v roce 2008 bylo Gruzínské obyvatelstvo vyhnáno a zároveň během války utekli i někteří osetinští obyvatelé a asi 500 jich bylo zabito. I přes to některé agentury odhadují počet obyvatel až na 80 000. Přírůstek obyvatel mohl být způsoben ruskou finanční pomocí, která mohla přilákat některé osetince ze severní osetie, kteří z Jižní Osetie utekli už v roce 1991, nebo Osetince, kteří utekli z Gruzie. Mimoto se k těmto obyvatelům může také počítat ruská posádka 3 700 mužů, kteří jsou zde umístěni od války s Gruzií.
Na počátku války s Gruzií disponovala Jižní Osetie nad rámec kontroly Gruzie 3 tisíci muži ve zbrani a minimálně následujícím arzenálem, který pocházel ze zůstatku po rozpadu Sovětského svazu, patrně doplněného dodávkami z Ruska po rozpadu SSSR: