Vladimir Iljič Lenin

Vladimir Iljič Uljanov (rusky: ), který přijal přezdívku Lenin (Ле́нин), (10. / 22. dubna 1870 v Simbirsku (dnes Uljanovsk) – 21. ledna 1924 Gorki u Moskvy), byl komunistický politik a revolucionář, vůdce Bolševické strany, první předseda vlády Sovětského Ruska (1917–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1924). Byl teoretikem leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu.
Stál v čele Velké říjnové socialistické revoluce roku 1917 v Rusku, poté byl do roku 1924 de facto nejvyšším představitelem Sovětského svazu, za jehož zakladatele je všeobecně označován.
Některé své spisy publikoval pod pseudonymem Nikolaj Nikolajevič Lenin. Existuje řada teorií o původu jeho jména a on sám nikdy neprozradil, proč si je vybral. Není vyloučeno, že si jméno „Lenin“ zvolil na důkaz opozice vůči Georgiji Plechanovovi, který používal pseudonym Volgin, podle řeky Volhy. Uljanov si zvolil Lenu, která je delší a teče opačným směrem. Přestože se zdá, že měl Plechanov v dotyčném období života na Lenina velký vliv, věrohodnost vysvětlení je diskutabilní.
Jméno Vladimir Iljič Lenin patrně vzniklo spojením jmen V. I. Uljanov a N. N. Lenin.
Lenin se narodil v ruském Simbirsku jako syn Ilji Nikolajeviče Uljanova (1831–1886), zámožného gymnaziálního ředitele čuvašského původu a později státního rady (byl i povýšen na šlechtice), jenž usiloval o demokratizaci a vzdělání pro veškeré obyvatelstvo Ruska a vykonal mnohé pro vzdělání neruských etnik v oblasti Povolží, a jeho liberální ženy Marie Alexandrovny Blankové (1835–1916).
Jeho dědeček Moše Ickovič (rusky Мойша Ицкович Бланк), otec jeho matky, byl žid, který konvertoval k pravoslaví (čímž přestal být logicky židem). Prababička z otcovy strany byla kalmycko-mongolského původu, babička jeho matky byla Povolžská Němka luteránského vyznání. Sám Lenin byl pokřtěn jako pravoslavný křesťan.
Lenin se pilně vzdělával v latině a řečtině. Do jeho dospívání zasáhly dvě tragédie: roku 1886 mu zemřel otec na mozkovou mrtvici, a následující rok, 8. května 1887, byl popraven jeho starší bratr Alexandr Uljanov za účast při atentátu na cara Alexandra III. Tato událost Lenina radikalizovala a koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících studia vyloučen z právnické fakulty univerzity v Kazani pro účast na studentských protestech a vypovězen pod neveřejný policejní dozor do vesnice Kokuškino. Zde se seznámil s Hegelovými díly, díky čemuž získal ponětí o dialektické metodě, což mu pomohlo lépe pochopit teorie Karla Marxe. Práva dostudoval dálkově na univerzitě v Petrohradě a roku 1891 získal povolení vykonávat právnickou profesi.
Krátce po svém příjezdu do Petrohradu roku 1893 se místo obvyklého povolání zapojil do revolučního propagandistického hnutí a studia marxismu, stal se vůdcem místních marxistů a roku 1895 založil levicový "„Svaz boje za osvobození dělnické třídy“", první zárodek radikální levicové marxistické strany v Rusku. V prosinci 1895 byl Lenin uvězněn a po 14 měsících poslán na tři roky do vyhnanství do sibiřské vesnice "Šušenskoje". O rok později za ním přijela do Šušenského i levicová aktivistka Naděžda Krupská, která se v červenci 1898 stala jeho manželkou a setrvala s ním do konce života.
V dubnu 1899 vydal "Vývoj kapitalismu v Rusku". Po návratu z vyhnanství roku 1900 odešel Lenin do emigrace. V tomto období vydával levicový časopis "Iskra" (česky Jiskra) a řadu spisů a knih vztahujících se k revolučnímu hnutí.
Stal se vedoucí postavou extrémně levicového hnutí a byl aktivním členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDRSR) a roku 1903 se po rozchodu s menševiky stává vůdcem bolševické frakce. Roku 1906 je zvolen do předsednictva SDRSR. Obecně lze říci, že Lenin vedl radikální frakci SDRSR (kterou nazval bolševickou - většinovou) a i v jejím rámci představoval radikála prosazujícího extrémní postoje, pokud šlo o kázeň ve straně. Již v této době (ač dosud v menšině) opakovaně ignoroval ta rozhodnutí strany, se kterými nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval tvrdě a nemilosrdně, většinou bez usmiřování. Viktor Černov (vůdce eserů) jej označil za člověka "„s pravdou v kapse“", s pravdou, kterou musí mít za všech okolností. Roku 1907 se z bezpečnostních důvodů přesunuje do Finska. Následně cestuje po Evropě a účastní se mnoha levicových setkání a aktivit, včetně Zimmerwaldské konference roku 1915. V té době byl sledován carskou tajnou policií i soukromým detektivem, kterého si najali jeho političtí odpůrci. Když Inessa Armandová emigrovala z Ruska a usadila se v Paříži, setkala se zde s Leninem a jinými bolševiky žijícími zde v exilu. Inessa Armandová se pak stala Leninovou milenkou. Lenin se v exilu snažil získat finanční podporu pro revoluční činnost, což se dařilo díky jeho spolubojovníkovi - revolucionářovi Alexandru Izrailovi Lazarevičovi (zvanému též "Helphand" či "Pavrus"). Ten dokonce pro revoluční činnost v Rusku postupně získával od roku 1915 finanční částky i od Berlínského ministerstva financí. Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.
V roce 1917 Lenin přestával věřit, že se dožije porážky carské vlády. Svržení cara Mikuláše II. v únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich. Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do Petrohradu a udělat revoluci socialistickou. 9. dubna 1917 vyrazil (spolu s dalšími revolucionáři a také Armandovou) vlakem ze Švýcarska přes Švédsko do Petrohradu. Vagón měl právo exteritoriality a na německém území ho střežili němečtí vojáci. O cestě Lenina přes Německo německá vláda věděla a legendy o právu exteritoriality a o "zapečetěném vagónu" jsou jen dodatečným bolševickým kamuflováním toho, že Lenin jako příslušník nepřátelského státu byl s vědomím Německa, za německé peníze a s posláním od Němců přepraven ze Švýcarska do Ruska. Císař Vilém II. Pruský očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě. V Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.
Do Petrohradu Lenin dorazil 16. dubna 1917, stává se zde vedoucím představitelem bolševického hnutí a publikuje "Dubnové teze" . Později dorazil též další revolucionář Lev Trockij, stal se Leninovou pravou rukou, ale mezi oběma muži byly často spory ohledně metod boje. V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné užší vedení strany, známé jako politické byro, ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci. Po neúspěšném červencovém dělnickém povstání byl na jeho vůdce vydán zatykač, Kameněv a Trocký byli zatčeni, Lenin uprchl do Finska. Vrací se v říjnu 1917, využívá slabosti Kerenského vlády a začíná intenzivně připravovat revoluci, kterou nakonec pod heslem „Všechnu moc sovětům“ uskutečnil počátkem listopadu (tzv. "Velká říjnová socialistická revoluce"). Vzniklo tak Sovětské Rusko. Své představy o vládě vyjádřil v eseji „Stát a revoluce“, v níž se vyslovil pro novou formu vlády založenou na existenci dělnických rad, nebo sovětů.
Prvními dekrety sovětské moci byly "Dekret o míru," který vyzýval všechny válčící strany k ukončení války, a "Dekret o půdě," jenž dával miliónům bezzemků půdu, na které léta pracovali.
8. listopadu 1917 je Lenin zvolen předsedou rady lidových komisařů. Tváří v tvář hrozbě německé invaze usiloval Lenin o podepsání okamžité mírové smlouvy. Jiní bolševičtí vůdci, jako například Bucharin, obhajovali pokračování války jako prostředku podněcujícího revoluci v Německu. Lev Trockij, jenž vedl vyjednávání, obhajoval kompromis v podobě mírové smlouvy pouze v případě nulových územních nároků obou stran.
Po kolapsu vyjednávání zahájilo Německo rozsáhlou invazi, v jejímž důsledku ztratilo Rusko obrovská území na západě. V důsledku těchto událostí došlo k posílení Leninových pozic v bolševické straně a v březnu 1918 Lenin nařídil svým emisarům přijmout německý návrh na ukončení války (tzv. Brestlitevský mír), aby tak splnil slib, který pomohl jeho straně k moci, a zároveň se mohl soustředit na domácí problémy.
Nyní konečně mohl začít organizovat to, bez čeho podle něj nemohla žádná revoluce dospět k pozitivnímu výsledku: teror jakobínského stylu. Za tímto účelem nechal již dříve zřídit Čeku, znovu zavedl krátce před tím zrušený trest smrti a prosadil popravy „nepřátelských elementů“ bez soudu jako standard. Obhajoval to takto: "„Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“" Tímto způsobem bylo naloženo také s celou carskou rodinou - „popraven“ bez soudu byl car, jeho manželka a všech pět dětí, dále osobní lékař rodiny a služebnictvo, které jim zbylo. Neexistuje důkaz, že by se tak stalo na základě jeho přímého rozkazu, ovšem jisté je, že toto řešení podporoval (opakovaně v minulosti navrhoval vyhlazení celého rodu Romanovců) a že bylo v souladu s jeho instrukcemi. Někteří historici poukazují na to, že je nanejvýš nepravděpodobné, že by se někdo opovážil popravit cara a jeho rodinu bez jeho vědomí nebo alespoň předběžného souhlasu.
Téhož roku, dne 30. srpna byl zastřelen náčelník Petrohradské Čeky Mojsej Urickij. Lenin se o této události dozvěděl v Michelsonově továrně, kde měl proslov (jak je důležité bojovat proti československým legionářům). Poté došel k autu, kde ho obklopil hlouček žen. V tu chvíli třeskly tři výstřely. Lenin byl zasažen do klíční kosti a zčásti do plíce. Atentátnicí byla členka strany Eserů Fanny Kaplanová. Ta byla 3. září popravena.
Roku 1919 vznikla z Leninovy iniciativy Komunistická internacionála, která mu měla sloužit k rozšíření revoluce do dalších zemí. Rudá armáda expandovala do sousedních zemí a její úspěšné tažení Polskem dávalo naději na spojení se nejen s maďarskou, ale i s německou a francouzskou revolucí. Krátce před bitvou u Varšavy poslal Lenin vzkaz italským komunistům, že je třeba bezodkladně připravit revoluci v Itálii, která by usnadnila Rudé armádě cestu do Itálie a Říma poté, kdy bude sovětizováno Československo, Polsko a Maďarsko. Tyto plány ovšem přišly vniveč poté, kdy byla Rudá armáda v bitvě u Varšavy rozdrcena. Lenin sám tím byl velmi rozhořčen, nicméně bral to pouze jako odklad nevyhnutelného. Pevně věřil, že co nevyšlo nyní, vyjde později, neboť je to vědecky předpovězená nutnost.
V roce 1920 na jeho příkaz SSSR jako první stát na světě zlegalizoval umělé potraty po celou dobu těhotenství.
V roce 1921 nechal Lenin brutálně potlačit vzpouru kronštadtských námořníků a několik rolnických povstání. Poté vydal sérii brutálních rozkazů, které udělaly z poprav bez soudu standardní metodu. V roce 1922 vydal směrnice pro boj s církvemi, zejména pak s pravoslavnou církví, v nichž nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněží (z Leninových instrukcí Čece: "„Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude v této záležitosti zastřeleno, tím lépe.“") Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi, Lenin poznamenal: "„Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“"
V ekonomické politice prosazoval kolektivizaci a tvorbu kolchozů , elektrifikaci Ruska a přestavbu průmyslu. Jako relativně úspěšný lze zhodnotit pouze projekt elektrifikace, zbytek skončil katastrofou a vedl ke zbídačení Sovětského svazu. Lenin musel nakonec přistoupit na politiku tzv. NEPu (povolení určité formy drobného ekonomického podnikání), aby zabránil úplnému zhroucení ekonomiky, a zcela odstoupil od kolektivizace.
26. května 1922 ranila Lenina první mozková mrtvice. Předpokládá se, že již v té době trpěl syfilidou v pokročilém stadiu. Částečně se po infarktu sice zotavil, ale neustále si stěžoval na nedostatek duševního klidu a jeho psychika byla zřejmě vážně narušena. Přesto stále zastával (oficiálně i fakticky) vedoucí úlohu ve státu až zhruba do prosince 1922, kdy se jeho stav opět zhoršil. Mezi prosincem a březnem roku 1923 sepsal tzv. závěť ("Dopis sjezdu"), ve které mimo jiné varoval před Stalinem. V březnu dostal další mrtvici, po níž už z něj zbyla pouze lidská troska. Zemřel 21. ledna 1924.
Leninovo tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavováno v Leninově mauzoleu v Moskvě.
Po smrti Lenina usilovali tito muži o absolutní moc v Sovětském svazu:
Nakonec se prosadil Stalin, který posléze nechal všechny své zde jmenované soupeře po získání moci fyzicky zlikvidovat.